„Muž ten skutečně je pedagogem a přírodozkumcem a přísným kazatelem, mimo to ale také ještě básníkem, a humoristou nejjemnějšího citu, nejpůsobivějšího slova.“ Tuto větu napsal Jan Neruda o zřejmě nejznámější historické osobnosti Hrádku – Františku Pravdovi. Spolu s dalšími informacemi o vlasteneckém knězi, spisovateli a vychovateli najdete tento citát v knize Z Nekrasína do Hrádku, kterou o Pravdovi napsala Anna Brabcová. Kdo byl tedy František Pravda?

František Pravda

Narodil se v roce 1817 v Nekrasíně u Jarošova nad Nežárkou jako Vojtěch Hlinka, jméno František Pravda bylo jeho spisovatelským pseudonymem. Studoval v Jindřichově Hradci a v Praze, vlastencem se ale paradoxně začal cítit až během studia teologie ve Vídni a teologii tedy nakonec dokončil v Praze. Nejprve působil jako kaplan v rodném kraji, v Jarošově nad Nežárkou, jeho další farností se staly Kvílice u Slaného.

Setkával se tady například s básníkem Boleslavem Jablonským, zdejší podnětné prostředí hrálo důležitou roli na jeho cestě k dráze spisovatele. Po třech letech v Kvílicích krátce pracoval v Praze, ale už roku 1847 přijal nabídku barona Sturmfedera z Hrádku, aby se stal vychovatelem jeho dětí.

Baron měl tehdy dvě děti, Otylku a duševně nemocného Otakara. Hlinkovi se práce s chlapcem dařila – různými pokusy v něm například vzbudil zájem o fyziku a chemii nebo s ním vyrážel na výlety do přírody. Na přání vděčné rodiny už v Hrádku zůstal, pomáhal pak i s výchovou Otylčiných dětí.

Téměř celé období jeho spisovatelské tvorby je spjaté s Hrádkem, psal zejména povídky z venkovského prostředí do časopisů a almanachů. O mnohém vypovídají už jejich názvy – Děti ujaly se dětí, Beze ctnosti není lásky, Hrabě a žebrák, Pán z Podlesí a děvče vesnické, Na výminku… Mravoučná tendence je zřejmá, přesto měly tyto povídky pro venkovského čtenáře svůj půvab, kromě toho byl Pravda také autorem cestopisných příběhů nebo divadelních her pro děti.

Začátkem 70. let 19. století byl už Hlinka známým spisovatelem a dostávalo se mu uznání, byl i arcibiskupským notářem pražským a biskupským notářem budějovickým a královéhradeckým. Stal se čestným občanem Hrádku, dokonce jeden čas usiloval o politickou dráhu. Měl rád společnost, i později ve stáří rád přijímal návštěvy. Velmi ho potěšila delegace, která mu roku 1897 přijela popřát k osmdesátinám – Karel Václav Rais, Alois Jirásek a Jaroslav Kvapil. Zemřel roku 1904, pohřben byl za velké účasti lidí na Zdouni.

Knihovna v Hrádku

Jméno Františka Pravdy dnes nese hrádecká knihovna, ve které už dva roky pracuje jako knihovnice Ilona Pavlatová z Hrádku. „Chodí sem asi 60 pravidelných čtenářů, spíše ti starší, děti přicházejí méně a hlavně na internet, ročně máme na 3000 výpůjček, “ dozvěděli jsme se od Pavlatové. Podle jejího odhadu má knihovna asi 1500 knih, hodně však využívá výměnných souborů – například ze sušické knihovny. Půjčují se zde také časopisy, knihovna odebírá např. Vlastu, Dívku nebo Zahrádkáře.

Knihovna v Hrádku sice není profesionální, přesto se zapojuje do nejrůznějších aktivit. „V rámci akce Celé Česko čte dětem chodím předčítat do školy, podílejí se na tom i učitelé, v knihovně je také možné hlasovat v anketě Kniha mého srdce,“ vypráví Pavlatová. Ve spolupráci se školou se pořádají literární soutěže pro děti, v minulém roce např. na téma Naše obec v budoucnosti, nejlepší práce děvčat a chlapců jsou pak odměněny poukázkou na knížku. Kromě těchto aktivit je nutno zmínit, že malá knihovna Hrádku má své vlastní internetové stránky, ve spolupráci s knihovnicí je tvoří zdejší učitel Martin Roučka.

Začínali jsme Františkem Pravdou a závěrem se k němu ještě vrátíme, místní knihovna je totiž jedním z mála míst, kde si lze půjčit některé z jeho knih, ačkoliv podle Pavlatové není dnes o ně velký zájem. Dílo Františka Pravdy ovšem může být zajímavé z hlediska regionálního, podobně jako další publikace nebo DVD o Pravdovi v hrádecké knihovně.