Vedle pomoci se naplno věnuje své práci ve staňkovské a kolovečské farnosti a zajišťuje její chod, včetně mší. Jenom za svátky ho čeká patnáct bohoslužeb.

Do léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) do Domažlic nastoupil v říjnu. Původně plánoval zůstat jenom do prosince, ale situace se změnila. „Byl jsem domluvený s biskupem, že můžu na oddělení setrvat do konce nouzového stavu. Jenže vláda mi termín pořád posouvá, takže zatím zůstávám,“ vtipkoval kněz.

Péče o covidové pacienty ho skutečně naplňuje. Navíc ji stíhá kombinovat s rolí duchovního. „Když mám volnou chvíli, chodím za nemocnými, a to nejenom na LDN. S některými si povídám a povzbuzuji je, s jinými se zase modlím, vyzpovídám je, přinesu jim eucharistii. Když za nimi nemůžou příbuzní, smím je krátce navštívit alespoň já,“ řekl. Mimo to připravuje zdravotního bratra a ošetřovatelku na křest. A možná se bude konat i svatba. „Je to můj sen, oddávat v nemocniční kapli. Už vím i koho, ale nebude to hned. Dvojici ještě čeká příprava,“ nastínil Pelowski.

SVATBA V KAPLI A SVAČINA OD FARNICE

Při práci dobrovolníka však zažívá i těžké okamžiky. Zrovna minulý týden doprovázel umírající pacientku. „Přišel jsem na noční směnu a kolegové mi řekli, že paní už na tom není dobře. V půlnoci jsem za ní šel a pomodlil se. Vždycky byla vděčná za jakoukoliv maličkost. Když jsem jí načechral polštář, dal napít, vynesl moč. Pak už ani nemohla mluvit, jenom se na mě podívala svýma zářivýma očima. Jako kdyby na mě čekala, za několik hodin potom odešla,“ vyprávěl kněz, který se v létě stane oficiálním nemocničním kaplanem a bude pomáhat hospitalizovaným i po epidemii koronaviru.

Díky dobrovolnictví se naučil spoustu věcí, mimo jiné se více radovat ze zdánlivých drobností. „Jedna skvělá farnice, paní Nová, mi před každou službou přinese svačinu. Pravidelně mi dává dvě housky, sýr a jogurt. Když je deset večer a já si na noční s chutí dávám dobroty od ní, dojímá mě to skoro až k slzám. Je chudou vdovou, přesto se podělí o jídlo, abych nebyl hladový. Kolem mě je spousta laskavých lidí,“ je přesvědčený. Dobro často vidí také v očích pacientů. „Spatřuji v nich Ježíše. Je to pro mě jako setkání s Bohem,“ doplnil.

PATNÁCT MŠÍ A PAK ZASE DO NEMOCNICE

Během příprav na Velikonoce mu pomáhali ostatní. Společně s farníky například nachystal výzdobu do kostela v Kolovči. „Napadlo mě to v nemocnici při službě, když jsem měl volnou chvilku. Udělali jsme tři velké kříže z březových větví a kolem prostor upravili, aby připomínal Golgotu, kde byl Kristus umučen,“ popsal. O svátcích ho čeká celkem patnáct mší. Nejvíc jich bude zítra, kdy kromě Staňkova, Osvračína a Kolovče ještě pojede do Hradiště a Lštění.

Protože pochází z Polska, přinesl si některé zvyky z rodné země. „U nás chodí na Bílou sobotu do kostela celé rodiny a před obřady nosí koše s chlebem, solí, vajíčky, klobásami, beránkem nebo mazancem, které kněz požehná. Následující den se musí všechno sníst. V knihách jsem našel, že podobná tradice se dříve držela v České republice v neděli, a tak jsme ji obnovili. Už mám koš připravený, ale beránka mi upekla paní Nová, toho jsem nestihl,“ přiznal.

Mimo epidemii koronaviru se o svátcích setkává s farníky na společném posezení. „Pokud je dobré počasí, zahájíme grilovací sezonu. Už je po půstu, takže si můžeme dát i nějaké maso,“ smál se. Na Velikonoční pondělí pak chodí koledovat. „V Polsku používáme namísto vrbových pomlázek větve z jalovce, ale toho místní ženy raději ušetřím,“ uzavřel.