Rvačka „Na Špicu“

Jestli byl měšťan Jakub Šťastný opravdu šťastný, to nevíme, ale bohatý byl jistě. Nechal si v roce 1874 na severním okraji města postavit výstavní patrový dům čp. 152/II. s balkónem a celý přízemek nechal pro potřeby hostinské. Dobře věděl, že lidé do hospody nosí víc peněz než domů. Dům stával na hlavní cestě do Plzně a tak název hostince byl pochopitelně přiléhavý. Historie ho zná jako hostinec „U Města Plzně“, ale veřejnost ještě žijící (provoz končil zbouráním domu v prosinci roku 1972) tento vyhlášený šenk zná pod lidovým názvem „Na Špici“ (roh domu byl „zapuštěn“ do prostoru komunikace ulic Plzeňské a Hřbitovní jako špička). Jakožto nový restaurant byl hojně navštěvován a taneční zábavy tu byly taktéž vyhlášené. Za hezkými klatovskými děvčaty sem chodili dragouni z místní vojenské posádky a to nebylo příliš po chuti některým zdejším. Jeden z nich, vyhlášený rváč jakýsi Valenta, již posílen pivním mokem si vyhlédl jednoho tancujícího vojáka a začal mu „štoucháním“ jeho tanec znepříjemňovat a slovně ho ke zlosti popuzoval. Vydatně mu pomáhali jeho kumpáni Špeta a Zupl (Cupl). Takhle se „bavili“ a jejich záměrem bylo vyvolat konflikt a následně rvačku. V tomto případě (mimořádně) byli vojáci zdrženliví a snažili se ustupovat. Tato strategie naše trio zaskočila. Sice k nějaké menší potyčce došlo, ale nežli to přerostlo v nějakou pořádnou pranici, tak dragouni, i se svými slečinkami, takticky opustili „bojiště“. Když máte jisté milování, tak nemůžete připustit žádný malér, který by vám to překazil. Když Valenta zjistil, že nemá žádného soka před sebou, vyšel ven na ulici „zchladit si žáhu“. Tady se svými kamarády z „mokrý čtvrtě“ hlasitě hulákali, okna vytloukali a jiný nepřístojný rámus dělali. Potom se vrátili do hospody, kde ve svém řádění pokračovali. Stoly rozbíjeli, židličky lámali, sklenice třískali a přitom každému nadávali. A nadávky to byly nejhrubšího zrna. Bylo posláno pro vojenskou patrolu a policejní hlídku. Jelikož to bylo trochu „z ruky“, tak muži zákona došli, až když v hostinci nebyl přítomen nikdo ze zmíněných provokatérů. Jen obraz demoliční zkázy se jim naskytl. Bylo vysláno pro druhou hlídku a vyhlášeno hledání po výtržnících. Když šel na pomoc z náměstí strážník Křiváček potkal na Rybníčkách Valentu se svým bratrem a Špetou. Byli ještě v „ráži“ a věda, že proti trojici zuřivců nemá sám žádnou šanci, čekal v záloze. Shodou okolností se z vyšetřování v hostinci vracela do kasáren vojenská hlídka a tu Křiváček požádal o pomoc při zatýkání. Valenta byl rváčem zkušeným, znal povícero zákeřných a lstivých „praktik“, takže soupeřem byl více než zdatným. Jeden voják dostal kamenem do hlavy. Od „ourazu“ ho uchránila plechová přilbice. Druhému otrhal knoflíky od shora dolů a uštědřil několik ran a kopanců. Nejhůř dopadl samotný Křiváček, který byl hodně bolestivě potlučen po celém těle, a celá uniforma na něm byla roztrhána. Přesto byl přemožen a odveden v poutech na stanici. Tady jeho zuřivost pokračovala a dokonce zámek na poutech  zuby ulomil… Druhý den byl dopraven k soudu a vsazen do věznice vazební. Zpráva končila poznámkou o tom, jak se někteří lidé chovali při podobných zatýkacích akcí. Hodně lidí „fandilo“ opilým výtržníkům a mnohdy také slovně muže zákona uráželi. Dle přísloví: „Kdo zločin zastává, sám je zločinec“ měli být také hnáni k odpovědnosti. Jestli je to tím, že lidé ve své podstatě podporují a vyjadřují sympatie tomu menšímu nebo slabšímu nevím, ale jisté je, že darebáci, kteří si troufli fyzicky napadnout policajta, „přiměli“ tyto strážce pořádku zaujmou jednotný nekompromisní postup proti jakýmkoli mu narušiteli veřejného pořádku. A tady byl kámen úrazu. Často bylo používáno zákonných chvatů a hmatů stejně jak proti tomu, který si to zasloužil, tak i proti těm, kteří se neprotivili. Pokud to bylo před zraky veřejnosti, tak bylo logické, že si to lidé zapamatovali. Také byl jiný přístup policajta k bohatému a jiný k chudému. Na takovou nespravedlnost byli lidé vždycky citliví. Byl sice od dob rakouského císařství jakýsi vnitrostátní pořádek, ale pověst policie nebyla nikterak valná. Nezměnilo se to ani po válce za doby socializmu. Zde se dokonce pověst policie (tenkrát Veřejné bezpečnosti) v očích veřejnosti degradovala na úroveň „hloupých šašků“. Tolik vymyšlených vtipů na „esenbáky“ (SNB – sbor národní bezpečnosti) bylo snad jen na manželství, sex, politiku a na Rusáky… Dnes již situace není taková hrozná. Přístup dnešní policie je v základě slušný, lidský a snaží se naplnit svoje heslo: „Pomáhat a chránit“…

(Šumavan 19. 6. 1880) Ivan Rubáš