Spadlý strop

Omítnuté stropy se normálně dělaly na rákos (vápenná malta se zednickou lžící házela na strop), který byl natažen a přitlučen k prknům malými hřebíčky a ještě drátkem přivazován. Dotyčná nástropní prkna byla normálně přitlučena k nosným podlažním trámům. To znamená, že nahoře se přitloukly fošny či falcová prkna a po vzniklé podlaze se chodilo. Pokud takový strop měl za sebou sto a více let, tak se hřebíky různými vlivy uvolnily a tíhu několika metrákové stropní malty, včetně váhy prken samotných, neunesly. Stávalo se také u „novějších“ stropů, že se rychle prohly.

Buď částečně místy, nebo zvětší části. Zde je třeba hledat chybu ve šlendriánském provedení práce. Šlo většinou o to, že se váha ztvrdlé celistvé omítky odtrhla od prken a visela jen díky pevnosti rákosu. Co je důležité je fakt, že prohnutí stropu je jev dlouhodobý, je pozorovatelný a dá se dopředu místnost vyklidit, aby nedošlo k újmě na životech či majetku. Vraťme se k našemu stropu v Pražské ulici. Jak povídám, není na tom nic zvláštního, jen ten fakt, že dům patřil voskařovi Václavu Vladykovi, který také podnikal ve stavění domů.

Naskýtá se přísloví: „Kovářova kobyla chodí bosa“… Nebo Vladykovi křivdíme? Víme, že tento člověk měl na starosti celou stavbu tehdejšího nového gymnázia v dnešní Plánické ulici (čp. 196/I.). Stavba byla realizována v letech 1873-1877 a následně měl mnoho starostí a dalších zakázek. Protože možná dávaje přednost uspokojení přání zákazníka před svými úkoly ve svém vlastním domě stalo se, že strop již „nechtěl čekat“… Jo dneska by se nic takového nemohlo stát. Lidé „podnikající“ ve velkých stavebních projektech „drobné“ vady na svých realitách neopravují. Vše zbourají a zcela nově postaví…

(Šumavan 31. 7. 1880) Ivan Rubáš