Jako stážista v Německu se zamlouval českému velvyslanci, který v něm vzbudil zájem o diplomacii a přivedl ho na ministerstvo zahraničí. A tak začala cesta Michala Sedláčka z Plzně, který nyní žije v Klatovech, na níž se dostal do Washingtonu, Los Angeles, byl velvyslancem v Peru, stál i u přijetí ČR do NATO. O tom, co vše prožíval a čím vším se na těchto místech zabýval, jsme si s ním povídali během rozhovoru. Prozradil i to, jak náročné bylo covidové období v Peru.

Jaká byla vaše cesta, abyste se stal velvyslancem?

Člověk musí být zaměstnancem ministerstva zahraničí, působit v diplomacii. Já shodou okolností měl včera 31. výročí svého nástupu na ministerstvo zahraničí, kam jsem nastoupil 1. března 1993. Bylo to velmi náhodné. Tenkrát jsem jako stážista působil v německém parlamentu, tehdy byl ještě v Bonnu. Na jednom setkání jsem potkal tehdejšího českého velvyslance Jiřího Grušu. Ten mi říkal, že jsem takový mladý, komunismem nezatížený, že bych se mu hodil, zda bych nechtěl k němu nastoupit. Tak jsem si říkal, proč ne, že v Bonnu se mi líbí. Domluvili jsme se, nastoupil jsem na ministerstvo zahraničí. Ale co osud nechtěl, bylo to, že už jsem se do Bonnu nikdy nevrátil. Jednak se mi na ministerstvu zalíbilo, ale také jsem dostal nabídku odjet pracovat na velvyslanectví do Washingtonu. Amerika mě vždy lákala, tak jsem tam odjel v roce 1994 jako vedoucí politického úseku. Tehdy tam byl velvyslancem Michael Žantovský a pak Alexandr Vondra. Měl jsem na starost přípravu různých návštěv, kdy do Ameriky stále někdo jezdil. Zároveň jsem sledoval záležitosti americké vnitřní politiky, Kongres a zároveň, což bylo poté nejdůležitější, ratifikaci vstupu ČR do NATO.

Zemětřesení v Pošumaví.
Pošumaví vyděsilo zemětřesení, lidem se klepaly skleničky, učitel měl radost

To, že vás americká vláda pozve do NATO, ještě v Americe příliš neznamená, ještě to musí schválit Senát. To byla velká bitva, kterou jsme nakonec vyhráli. Bylo to ale celoroční úsilí, každého senátora kontaktovat, zjistit, co si o tom myslí, zda má nějaké otázky, něco mu vadí, jak ho přesvědčit a podobně. Když někomu něco hodně vadilo, tak se pozval velvyslanec nebo i prezident, aby mu vše vysvětlil. Tento měsíc se bude slavit 25. výročí vstupu ČR do NATO. V dnešním světě, který je velmi nebezpečný, plný různých krizí, je NATO taková naše kotva bezpečnosti, díky níž můžeme klidně a svobodně dýchat. Tohle tak byl můj první výjezd do Washingtonu.

Jaké byly vaše další kroky?

Já už jsem pak ve Washingtonu končil, protože každé vyslání je na čtyři roky. A tehdy jsem se rozhodl, ve svých asi 31 letech, studovat ještě jednu vysokou školu – Kolumbijskou univerzitu v New Yorku.

Pak jste se vrátil na ministerstvo?

Byl jsem ještě po škole chvíli na volné noze. V roce 2007 se začalo připravovat první předsednictví ČR v Evropské unii. Tehdy mě Alexandr Vondra nabídl, abych nastoupil k němu. Podílel jsem se na přípravě až do roku 2009, nejprve na úřadu Vlády a pak jsem dělal náměstka pro mezinárodní vztahy na ministerstvu práce a sociálních věcí. Tam jsem prožil předsednictví. Když to skončilo, vrátil jsem se na ministerstvo zahraničí. Dostal jsem nabídku jet do Kalifornie jako generální konzul, kde v té době úřad velmi skomíral, nebyl moc aktivní. Měl jsem v sobě i filmovou zkušenost, což byla do Los Angeles ideální kombinace. Tehdy se hodně diskutovalo o zájmu amerických filmařů natáčet v Čechách. Bylo riziko, že by nenatáčeli u nás ale v Maďarsku či jinde a vydávali by to za Prahu. Dokonce by tam odtáhli i české odborníky, protože v Čechách je máme na vyšší úrovni než jinde. Tohle bylo vše potřeba domluvit, aby jezdili k nám. Založil jsem tam také filmový festival českých filmů Czech That Film, který stále existuje, i když po covidu začal skomírat. Do tří let jsme se tehdy z LA rozšířili na dvacet amerických měst, byla to největší česká akce v USA. I když jsem odjel, tak festival pokračoval.

Otrávení orli, z nichž jeden pocházel z Horažďovicka, a liška na Příbramsku v únoru 2024.
Krutá smrt orla. V nebezpečí jsou i další zvířata a také děti

Kam vaše cesty směřovaly dál?

Vrátil jsem se do Prahy a měl jsem na starost česko-americké vztahy. Naskytla se příležitost uspořádat konferenci, kam přijel i americký předseda Kongresu Paul Ryan, šlo o akci ke 100 letům Československa. Byl úspěch, že sem přijel. Podařilo se nám přivézt i slavného amerického baseballistu, Cala Ripkena, který přijel i do Plzně a dalších měst. Byl jsem tehdy aktivní v baseballovém oddíle v Klatovech a pro děti to byl ohromný zážitek, když se s ním setkaly. Pak přišla nabídka jet jako velvyslanec do Peru.

Co jste prožíval tam?

Bylo to v roce 2019. Měl jsem na starost Peru a Ekvádor. Byl jsem tam tři roky, hodně to ovlivnil covid. Peruánci měli opatření velmi drastická, ale stejně jim to nefungovalo. Karanténu, která trvala sto dní, lidé porušovali. Byli tam velmi vystrašení a věci nezvládali. V Peru je hrozně nízká vzdělanost, lidé jsou náchylní přijmout jakékoliv opatření. Nikdy tam nebyla o opatřeních žádná diskuze, vláda rozhodla a tak se to dodržovalo. My jsme měli naštěstí štěstí, protože rezidence velvyslance a ambasáda jsou jeden obrovský komplex, takže jsem jen přešel přes zahradu. Byli jsme tak relativně izolovaní vůči všem a mohli jsme fungovat. Covid jsme nedostali, což bylo dobré, ale museli jsme nahradit peruánské zaměstnance, kteří nechodili. Starali jsme se tak o zahradu, čistili vodu a podobně, protože se o to musel někdo postarat.

Když porovnáte působení v Peru a v LA, v čem je rozdíl?

Je paradoxní, že Lima stejně jako LA je také na pobřeží Pacifiku, fauna je dost podobná, ale to je tak jediné. V Limě nikdy neprší, je tam hrozně prachu, smogu, ranní mlhy. Automobily jsou tam hodně staré, lidé jsou chaotičtí. Země je relativně bohatá, především na nerostné suroviny, s relativně stabilní ekonomikou, ale je velmi neformální. Téměř nikdo nemá pracovní smlouvy, téměř nikdo neplatí žádné daně, pak nejsou ani žádné sociální dávky a podobně. Žijí si tam po svém.

Kryštof v Klatovech.
Kapela Kryštof vyprodala kulturák, Krajčo zajel s lampou pozdravit diváky

Co tam bylo vaším úkolem?

Každý velvyslanec má čtyři hlavní funkce. Jednak jde o politické vztahy. Když začala invaze Ruska na Ukrajinu, bylo důležité přesvědčit Peruánce, aby v OSN hlasovali s námi a s EU. Neustále se konzultuje. Druhou věcí jsou ekonomické vztahy, podporujete české firmy, které tam chtějí nabízet své služby. Další věcí je starost o české občany, což bylo v covidu hodně náročné. Řešíme, když někdo ztratí pas, někoho okradou, cokoliv se stane Čechovi, tak jste někdo, na koho se mohou obrátit. Zároveň jsme také něco jako státní úřad, takže děláte i volby, řešíte doklady. V Peru toho bylo málo, ale v LA to byla strašná agenda, tam žije spoustu Čechů.

V době covidu jsme měli po celém Peru uvízlých 150 Čechů. Přestalo se létat a všichni chtěli domů. To bylo neskutečný. Já jsem poslal svého řidiče až do And, aby přivezl čtyři Čechy, další se vezli i z džungle a takových výjezdů bylo spoustu. Shromáždili jsme je všechny v Limě a zároveň jsme vyjednávali s Peruánci, aby tam mohl přiletět český vládní speciál, protože odmítali, aby tam cokoliv přistálo. Ale nakonec vše dobře dopadlo.

Poslední částí je kulturní diplomacie, kdy prezentujete svou zemi. My jsme uspořádali koncerty například Pavla Šporcla, Jaroslava Svěceného, Kateřiny Englichové a dalších hudebníků. Na akci nalákáte mnoho vlivných místních lidí, ke kterým byste se jinak nedostali, například často dorazí nějaký podnikatel, se kterým můžete navázat kontakt a využijete to, když bude potřeba. V Peru jsme dokonce odhalovali lavičku Václava Havla, kvůli čemuž přijela i Dagmar Havlová. V souvislosti s tím jsme uspořádali v Limě týden Václava Havla, což bylo spojené s výstavou, divadlem, filmem, přednáškou a podobně. Byli jsme označováni jako nejaktivnější ambasáda v celé Limě a nás to bavilo, naplňovalo.

Babský bál v Dolanech, pořádaný Klubem žen Štěpánovice.
Od Eskymáků po ruské miss. Babský sál nabídl světovou společnost

Jak se vám daří skloubit vaši práci s rodinným životem?

To je někdy složitější. V Los Angeles jsme byli společně, děti byly malé. Do Peru už se mnou ale nikdy neodjeli. Vše zkomplikoval covid, nikdy by mě nenapadlo tam nikoho lákat. Létal jsem domů každé tři měsíce, na prázdniny, Vánoce. Nějaký čas tam se mnou strávil starší syn, který tam kvůli covidu uvízl, protože se neměl jak vrátit. Ještě v roce 2022 tam přiletěli s Pavlem Šporclem kluci na dva týdny. Pak už jsem se vracel zpět.

Máte ještě nějaké sny, kam byste se chtěl jako velvyslanec podívat?

Když jsem se vrátil z Peru, tak mě hned poslali do Bruselu kvůli předsednictví. Jednak jsem to znal z minula a jednak potřebovali někoho univerzálního na krizová řízení, která se týkají především Ukrajiny a pomoci pro ni. Nejprve se mi nechtělo, samá byrokracie, ale nakonec mě přesvědčili, byl jsem tam skoro rok. Když je válka, tak to berete úplně jinak. Bylo to i hodně depresivní a smutné, vy jste tam něco zorganizovali, státy tam něco poslaly a druhý den to Rusové zničili a mohlo se začít znovu. Musím říct, že to na mě zanechalo pozitivní dojem a mám zájem se Evropské unii věnovat dál, je to hodně zajímavé. Nyní mám na ministerstvu zahraničí na starost reformy Evropské unie.