Je středa 7. ledna odpoledne. Uplynul přesně týden ode dne, kdy byl v Dolanech nalezen starší muž, který umrzl přímo na návsi. Teď navíc meteorologové varují před teplotami, které se pohybují až kolem minus 30 stupňů Celsia. Dá se v takovém mraze venku vůbec přežít? Kam se schovávají bezdomovci? To jsem se rozhodl zjistit osobně. Vybral jsem si Klatovy, kde jich je z Pošumaví asi nejvíce.

Prázdné čekárny

Přes den se lidé bez domova schovávají před zimou hlavně do restaurací, bufetů a obchodů, ale kde budou teď, když se setmělo a za chvíli bude 17 hodin? Jako první variantu volím autobusové nádraží. Samá voda, v čekárně jsou jen čtyři lidé a jeden z nich nevypadá na to, že by měl veškerý majetek v igelitce. Mířím proto na vlakové nádraží, kde je to ale stejné. V čekárně jsou jen dva cestující, žádný bezdomovec. Čas kvapí, a tak mířím do Koldinovy ulice, kde se v 18 hodin otevřou dveře noclehárny pro bezdomovce.

Bez alkoholu

Po zprávách, jak v celé republice praskají azylové domy švech, očekávám pořádný nával, ale opak je pravdou. „Máme tu zatím jen jednoho člověka,“ oznamují mi krátce po 18. hodině správce noclehárny Stanislav Marek a noční vrátný Vojtěch Krebs. Ještě než se za prvním návštěvníkem vypravím, tak se obou ptám, jaký je v těchto mrazech zájem o noclehárnu, která je určena jen pro muže starší 18 let. „Někdy přijdou jen dva, ale průměrně nyní chodí čtyři pět lidí. Máme tu celkem dvanáct míst a od doby, co fungujeme jako noclehárna, ještě nebylo plně obsazeno,“ říká Krebs.

„Aby tady mohl člověk zůstat přes noc, musí splnit hned několik podmínek. Musí být Čech, musí mít doklad totožnosti a nesmí přijít pod vlivem návykových látek nebo alkoholu. Pokud tyto známky jeví, dáme mu dýchnout a v případě pozitivního výsledku se dovnitř nedostane,“ doplňuje Marek. „Stává se, že když někoho odmítneme kvůli opilosti pustit dovnitř, tak začne třeba kopat do vrátek a musíme přivolat policii,“ přiznává Krebs.

Za noc strávenou na noclehárně zaplatí příchozí 65 korun. Za to vyfasuje ložní prádlo a ručník, může použít sprchu, v kuchyňce si může ze svých zdrojů uvařit jídlo, čaj či kávu. K dispozici je i pračka a žehlička.

Sám jsem se s bezdomovci v minulosti vícekrát setkal, ať již při reportážích v terénu či v soudních síních, a tak vím, že většinou měli jedno společné – vinu za svůj osud svalovali na všechny, jen u sebe chybu hledali málokdy, také často dovedli o svých životech vyprávět sice mnohdy barvitě, ale naprosto lživě. Ptám se proto, zda oba muže někdy příběhy jejich klientů dojímají.

„Po letech už vidím, že jsou často strůjci svého života sami,“ říká Krebs a dodává: „Přišli i lidé, kteří se dostali do krize, ale přitom ji chtěli řešit. Našli si práci a za měsíc byli pryč. Většinou ale mají styl života pořád stejný.“

Začarovaný kruh

Je půl sedmé a na ubytovně je stále jen jeden host. „To je Pepíček a říká se mu Humberto, protože s tímto cirkusem jezdil,“ představuje mi ho správce noclehárny. Drobný chlapík, který postrádá několik předních zubů, souhlasí s rozhovorem, ale vymiňuje si, že na nepříjemné otázky nebude odpovídat. Za nepříjemný považuje hned druhý dotaz, a to kde bydlel před tím, než se ocitl bez střechy nad hlavu. „Bydlel jsem na Týnci, víc k tomu říkat nechci. Na ulici jsem tři měsíce,“ říká mi Humberto, který se narodil v roce 1961. Ten má na noclehárně předplaceno do 9. ledna. Pokud nesežene 65 korun, skončí na ulici. Nebojí se zmrznutí?

"Když bylo tepleji, tak jsem se někde vyspal ve spacáku Ale to se teď nedá. A jestli se bojím zmrznutí? Bojím, ale nemám na vybranou. Když zmrznu, tak zmrznu,“ krčí rameny Pepa a na otázku, jestli proto vítá noclehárnu, říká: „Jo i ne. Je to tady luxus. Je tu teplíčko, prostě paráda, ale… V šest hodin ráno ven. Je to začarovanej kruh. Kam mám jít? Holt si dám jedno pivo, dvě, tři… Dám si i čaj, kafe. Utratím tak minimálně dvě stovky denně. A co jím? Jak to říct… Sáčková polévka stojí dvacet korun, ty nekupuju. Tak jdu k řezníkovi, ten mi dá ocásky a udělám si z toho polívku.“ Takže má jen jedno teplé jídlo denně? „Když se zadaří, tak i víc, když ne, tak jen jedno,“ říká bývalý cirkusák, zatímco si balí cigaretu. A kde bere peníze na obživu?

„To je těžký. Dostávám tak čtyři tisíce na bydlení a tak. A co ten zbytek? Holt si nějak člověk musí pomoct sám,“ říká bez bližšího upřesnění a do řeči mu není ani po otázce, zda vidí nějakou budoucnost. „Asi odjedu s cirkusem a už se nevrátím,“ uzavírá povídání. Vyfotit se nechá až po opakovaném ujištění, že snímek neposkytnu policii. Jednou zmáčknu spoušť, ale pak si to zase rozmyslí a trvá na tom, že článek nesmíme zveřejnit v novinách. Na oplátku my pak ještě řekne, jaké to bylo, když ho zavřeli ve Francii (u nás prý ve vězení nikdy nebyl) a je čas se loučit.

Přišli ještě tři

Do 19. hodiny, kdy jsem odcházel, už na noclehárnu nikdo další nedorazil. Protože v noci na čtvrtek klesaly teploty v Klatovech až k minus 15 stupňům, volám ráno ještě Stanislavu Markovi a ptám se, zda měli přes noc další návštěvníky. „Po osmé hodině přišli ještě tři,“ říká mi správce. Kde spali další klatovští bezdomovci? Těžko říct. Každopádně nikdo další neumrzl.