Šestkrát přitom dokázal v cíli Dakaru vystoupat na nejvyšší příčku. Muž, kterému i pořadatelé soutěže s úctou říkají Monsieur Dakar, dorazil v úterý odpoledne s ostatními členy týmu do Rybnice na severním Plzeňsku. Místní zastoupení Tatry bylo jejich první zastávkou při převozu kamionů z Francie domů do Frenštátu pod Radhoštěm.

Čekal jsem, že za volantem závodního kamionu bude sedět hlavní hrdina týmu – váš synovec Aleš. Kde je?
Aleš momentálně zajišťuje chod firmy, on si svůj úkol už splnil a nás jenom vyslal přivézt auta. Ale mám od něho pověření prozradit vám úplně všechno… (smích)

Tak dobrá. Kdy se Aleš rozhodl usednout za volant závodního kamionu?
To nebylo najednou. Aleš se už delší dobu kolem závodění motal, párkrát byl na Dakaru coby divák a v roce 2006 se mnou jel jako navigátor. Právě ten rok pro nás ale Dakar nedopadl vůbec dobře. Když jsem se vyhýbal závodníkovi na motorce, který nám zkřížil cestu, nalétli jsme na dunu a po obrovském skoku jsme dopadli tak tvrdě, že mi praskl obratel. Aleš tenkrát nadhodil, že to příště vezme za mě a rok nato skutečně do soutěže odstartoval coby pilot.

Jak jeho premiéra dopadla?
On o nějakých plánech nebo očekávaném umístění vůbec nechtěl před startem mluvit. Byla to jeho premiéra a věděl, že to bude hodně těžká zkouška. Teprve pozdějiz něho vylezlo, že si někde ve skrytu duše přál dojet na stupních vítězů, ale nemluvil o tom, aby to nezakřikl. Zní to možná neuvěřitelně, ale opravdu skončil třetí.

Letos už to ale s umístěním tak dobře nedopadlo, že?
V druhé etapě nám praskla keramická spojka a už se to s námi táhlo celý závod. Sice jsme vždycky dokázali auto jakž takž zprovoznit na další měřený úsek, ale v předposlední etapě nám bylo jasné, že je konec. Auto už bylo ve stavu, kdy se v závodě pokračovat nedalo.

To je fakt smůla na druhou skončit v předposlední etapě…
Obrovské zklamání to samozřejmě je. Já to zažil snad v ještě větší koncentraci – v jednom ročníku jsme vyráželi do úplně poslední etapy, to už bylo jenom takové ´kolečko´ na pláži v Dakaru a odpadli jsme z prvního místa! Musíte to brát z té druhé stránky. Každá soutěž vám dá obrovské zkušenosti a poučí vás, co příště udělat jinak.

Co se dá prozradit o tatře, se kterou letos Aleš jel?
Pod kapotou kamionu je šestnáctilitrový kapalinou chlazený osmiválcový motor o výkonu skoro osm set koní. Na sto kilometrů jízdy spotřebuje asi padesát litrů nafty na přejezdových trasách a sto dvacet litrů v těžkém terénu.

Jak jste vnímal rozhodnutí přesunout závod z Afriky do Jižní Ameriky?
Kvůli bezpečnosti je třeba udělat všechno. Argentina a Chile jsou proti africkým zemím neskutečně bezpečné, v Africe se běžně stávalo, že domorodci po soutěžících stříleli, často docházelo k loupežným přepadením. Viděl jsem auto, které mělo prostřílený přední i zadní blatník, jen kabině se jako zázrakem kulky vyhnuly. Auto se dá vždycky nahradit, ale střílet po lidech… to už je moc! V Americe se přišli slušně zeptat i ti, kdo se chtěli s autem jen vyfotit. O bezpečnost tu bylo postaráno opravdu excelentně.

Zažil jste nějaké přepadení?
V roce 1998 přepadli v Mauretánii naše dva doprovodné kamiony. Prvnímu prostříleli pneumatiky, druhý zastavil za ním, protože posádka nevěděla, co se děje. Jakmile kluci otevřeli dveře, mířilo na ně několik samopalů a už je banditi táhli do pouště. Z nepojízdného auta dokázali během pár minut úplně všechno přenést do toho druhého a s tím také nakonec odjeli. Klukům se tenkrát naštěstí nic nestalo, ale šok to byl pořádný.

Jací jsou Argentinci a Chilané fanoušci?
Hlavně až příliš fanouškovští… (smích). V Argentině jsou zvyklí, že se tam každý rok jezdí závod mistrovství světa v rallye a oni skutečně stojí podél trati v neuvěřitelných davech a uhýbají doslova pár metrů před projíždějícím autem. Nechtěl bych být v kůži motocyklových závodníků, kteří se takovým davem prodírají. Případné srážka může být tragická pro diváka i pro závodníka.

Kolik aut vůbec každý tým pro účast v soutěži potřebuje?
Když nepočítám doprovodný Nissan Navara, tak jsme měli jeden ostrý závodní kamion, jeden obytný a babču…

Babču?
Jo, to je takový náš legendární kousek! Neuvěřitelně trvanlivé auto, které bylo původně postaveno v roce 1986 jako závoďák. Absolvovalo ostrou soutěž a od té doby bezproblémově slouží, myslím, že pro Tatru je takový exemplář zatraceně dobrá reklama…

Kdysi jste závodil za oficiální tovární tým kopřivnické Tatry, teď jste Loprais Tatra Team. Co se změnilo?
Stali jsme se soukromým týmem. Když na tom byla kopřivnická Tatra opravdu špatně, nabídla celý tým k odprodeji. Milan Zálešný coby dealer Tatry ho koupil, přetáhl k sobě některé zaměstnance, no a teď je všechno v jeho rukách.

Jak moc nákladná je účast na Dakaru?
Ta částka je opravdu astronomická – jde o několik desítek milionů korun. Kdo chce startovat na Dakaru, musí mít všechno zaplaceno dopředu. Neexistuje platit něco třeba na fakturu. Pokud při administrativní přejímce nedoložíte, že máte zaplaceno úplně všechno, prostě neodstartujete, i kdybyste byl dvacetinásobný vítěz.

Kdo kromě Aleše a vás se letošního ročníku zúčastnil?
V závoďáku jel s Alešem navigátor Vojta Štajf, jinak aktivní automobilový závodník, a technický ředitel Milan Holáň. V každém ze dvou doprovodných kamionů byli dva mechanici. Já a můj brácha Milan (Alešův otec), jsme spolu s novinářem Jirkou Vintrem jeli v džípu a všechno napjatě pozorovali…

Jaké jsou teď hlavní úkoly vašeho týmu?
Zužitkovat všechny zkušenosti z letošního ročníku, poučit se z chyb, hodně testovat a důkladně se připravit na Dakar 2010!

FOTOGALERIE>>