Sál hostince „U Muklů“ v Myslívě zcela zaplnil myslívský rodák, cestovatel – cyklista a spisovatel z Blatné František Šesták. Tentokrát vyprávěl o putování po „železné oponě“ a Deník mu při této příležitosti položil několik otázek.
Jak jste se dostal k cyklistice a kdy jste začal podnikat „velké“ cesty?
K cyklistice jsem se dostal už jako dítě. V Sedlici, kam jsme se z Myslíva z rodiči přistěhovali byl cyklistický oddíl, ve kterém jsem jezdil za žáky a pak za dorost. Po vojně jsem cyklistiky nechal, věnoval jsem se fotbalu a hokeji. Nakonec jsem sportování nechal úplně, začal jsem přibývat na váze, objevily se i nějaké zdravotní problémy, až jsem si asi v padesáti řekl, že to tak dál nejde a ke kolu jsem se vrátil. Pak se otevřely hranice a začali jsme jezdit ven.
Kde všude jste na kole byl?
Nejdříve jsem jezdil s cestovními kancelářemi na třídenní až týdenní zájezdy. První samostatnou cestou byly Alpy, které jsme projeli od Julských Alp přes Dolomity, Rakousko až po Savojské Alpy.
Kam nejvýše jste se na kole dostal?
V Alpách jsem projel sto dvacet průsmyků, z toho zhruba sto přes dva tisíce metrů. Nejvyšší bylo Passo dello Stelvio, 2760 metrů nad mořem.
Pak jste vyrazil do Portugalska…
Mým snem bylo podívat se svatojakubskou cestou do Španělska a Portugalska, do Santiaga de Compostella a na mys Finisterre, dříve pokládaný za konec světa. Určitou motivaci jsme našli v knize Aloise Jiráska Z Čech až na konec světa. V knize poselstvo krále Jiřího z Poděbrad vycházelo z Blatné, odkud jsme symbolicky vyrazili i my. Byla to první větší expedice a zatím i nejdelší. Ujeli jsme více než šest tisíc kilometrů a projeli jsme deset zemí.
Jak dlouho vám cesta trvala?
Jeli jsme 68 dní, průměrně to bylo asi sto kilometrů denně.
Po této expedici jste začal chodit na besedy…
Měl jsem spoustu poznámek a fotografií a začal jsem jezdit na besedy, které byly poměrně úspěšné. Lidé mě pak začali nabádat, že by bylo dobře to nějak sepsat, a tak jsem ve svých šestašedesáti letech vydal o této cestě knihu, která se jmenuje také Z Čech až na konec světa.
Podíval jste se také do USA…
Ke svým šestašedesátinám jsem si symbolicky vymyslel cestu po nejslavnější americké cestě Route 66 z Los Angeles do Chicaga, dlouhé zhruba čtyři tisíce dvě stě kilometrů. Absolvoval jsem ji se svým kamarádem z Plzně, kterému bylo také právě šedesát šest let. Byla to sice kratší cesta než ta předchozí po Evropě, ale byla náročnější.
V čem byla náročnější?
Podstatně náročnější byly přírodní podmínky, cesta vede z velké části polopouštěmi a pouštěmi. Sužovaly nás samozřejmě hlavně horko a nedostatek vody, často to nebylo ani tak o fyzické výdrži, spíše o psychické. Navíc jsme spali v motelech, které dělí poměrně velké vzdálenosti, denně jsme tak museli ujet sto padesát i více kilometrů. Nejhorší ovšem byla velkoměsta, Los Angeles, Oklahoma City nebo Chicago.
Jak se projíždí takové americké velkoměsto?
Využívali jsme jízdních pruhů pro veřejnou dopravu, pro autobusy. Jinak Američané, když nás viděli na kole, z nás byli poměrně „odvázaní“, oni jezdí všichni autem (a také podle toho vypadají). Kolo tam používají jen studenti a mladí lidé k dopravě na menší vzdálenosti a jezdí právě v pruzích pro autobusy.
Jaký byl nejsilnější zážitek v USA?
Pěkná byla setkání z krajany ve východní části USA. Kdybychom se měli zastavit u každého, kdo nás zval, byli bychom tam ještě teď. No a nejkrásnější bylo setkání v Chicagu, kde jsem se sešel s kamarádem ze školy Janem Škachem, kterého jsem viděl naposledy před 54 lety, a který pochází z Nehodíva. S rodiči se vystěhoval do Spojených států už po druhé světové válce. Zkontaktoval jsem se s ním úplně náhodou, když jsem poslouchal nějaký hudební program v Českém rozhlase a najednou slyším, že rozhlas dostává zprávy i od krajanů v Americe, že je kontaktoval e–mailem nějaký Jan Škach z Chicaga. Mě hned napadlo, jestli tení ten Honza Škach z Nehodíva a přes redaktora rozhlasu jsem jej kontaktoval. Pak jsem mu telefonoval a když nadhodil, že bych k němu mohl přijet, odpověděl jsem mu jen, že už máme víza a plánujeme Route 66. Na to mi řekl jen, že jsme blázni, že on to jel autem a stačilo mu to.
Které další cesty jste absolvoval?
V roce 2006 jsem si sám projel nově otevřenou transevropskou cyklostezku Praha – Paříž, to bylo jen 1600 kilometrů. V loňském roce jsme pak vyrazili po bývalé železné oponě od Baltu do italského Terstu, o této cestě právě budu vyprávět. V loňském roce jsem absolvoval také jednu mimořádnou cestu. Před volbami do Evropského parlamentu slíbil kandidát Edvard Kožušnik redaktorovi Mf Dnes, že pokud bude zvolen, pojede na první zasedání z Prahy do Štrasburku na kole. Mladá fronta mě pak kontaktovala, jestli bych do nedoprovázel, tak jsem to vzal a jeli jsme spolu. Perličkou bylo, že když jsme večer přijeli do Štrasburku a ráno jsme měli slavnostně dojet k parlamentu, někdo mi do rána ukradl kolo. Takže jsem vlastně až do cíle nedojel. O této cestě jsem také napsal knihu, vyšla zhruba před čtrnácti dny.
Na jakém kole jezdíte?
Používám trekingové kolo. Protože střídáme různé povrchy, nemůžeme jezdit na silničním, horské kolo je zase pomalejší. Kola máme vybavená i brašnami, všechno vybavení si vozíme sebou.
Jezdíte také třeba na Šumavu?
Šumavu mám proježděnou ze všech stran. Z každé cesty se vracím rád, protože to tu máme moc hezké, je tady spousta věcí, kterých si člověk normálně nevšimne a zaujmou ho, až když se vrátí odjinud. Moc rád mám také Klatovy, kde jsem studoval a mám tam hodně příbuzných i přátel, už asi deset let také jezdím pravidelně Krále Šumavy.
Jaké máte další plány?
V letošním roce budu jezdit zřejmě jenom u nás, v jižních a západních Čechách, chtěl bych totiž dopsat knížky o cestě do Ameriky a po železné oponě. Příští rok mi bude sedmdesát a dá–li pánbůh, dal bych si zase něco většího. Plán mám zatím pouze v hrubých rysech a nechci se s ním zatím nějak chlubit.