Rita Masný, původem ze Švýcarska, se před deseti lety přestěhovala z Lucernu do Plánice. Pracuje jako sociální pracovnice plánické pobočky Charitní pečovatelské služby. Povídali jsme si nejen o její cestě do Čech.

Jak jste se dostala ze Švýcarska do Plánice?

Když se manžel rozhodl vrátit zpátky do Čech, přemýšlela jsem, že odjedu s ním. Měla jsem zájem poznat jeho zemi, předtím mi o Čechách hodně povídal. Tehdy měl u sebe ještě svou maminku, se kterou mluvil česky. Přijel sem o rok dřív, já musela ještě kvůli práci ve Švýcarsku zůstat. Během toho roku jsem všechno zorganizovala a přijela za ním.

Byly pro vás začátky těžké?

Tady jsem se nejdřív učila český jazyk, protože bez znalosti jazyka je člověk izolovaný. Bez češtiny bych nemohla dělat nic. Chodila jsem rok do školy pro cizince v Plzni a i poté jsem v Plánici chodila na soukromé lekce. Čeština je pro mě ale pořád těžká, stále dělám chyby. Je to jiné, když se učíte jazyk odmalička a jiné když jste starší. Bylo mi čtyřicet pět, když jsem sem přišla poprvé.

Jaké jste měla ve Švýcarsku zaměstnání?

Vystudovala jsem sociální školu, obor zaměřený na práci s postiženými lidmi. Po škole jsem pracovala 15 let s postiženými, mentálně i fyzicky, v jedné nadaci. V Čechách jsem byla nejdřív jen rok a jezdila jsem pracovat zpět domů. Neuměla jsem tu ani přečíst nápisy, tak jsem si netroufala začít pracovat jako sociální pracovnice, protože potřebujte s lidmi komunikovat. Měla jsem štěstí, že jsem se mohla vrátit do švýcarské nadace, kde jsem předtím pracovala. Když potřebovali náhradu za dovolenou, tak mi zavolali, jestli mohu přijet. Bylo to pro mě ideální.

Myslím, že jste založila pobočku Charity v Plánici. Nebo ne?

Nezaložila jsem pobočku charity v Plánici, ale byla jsem první pracovnice. Pobočku založila v dubnu 2004 ředitelka Malkusová z Oblastní charity Klatovy s páterem Josefem Žákem, který tu tehdy působil. Dřív tu působila sušická Charita, než byla založena pobočka klatovské Charity, tak jsem dobrovolně pracovala pro sušickou.

Je nějaký rozdíl mezi sociální prací v Čechách a ve Švýcarsku?

Určitě je to rozdíl, spíš v organizaci nebo smlouvě. Sociální práce je všude stejná, jen jiné podmínky. Jde o to, že potřebují pomoc a naši sílu. Když jsem ve Švýcarsku pracovala s těžce postiženými lidmi, bylo to náročnější než teď. Nemohli být sami, potřebovali 24 hodin dohled. To bylo hodně náročné.

Jak se vám líbí v Čechách?

Jo, líbí se mi. Nikdy jsem si nemyslela, že se vrátím do Švýcarska. Před odjezdem do Čech mě manžel připravoval. A říkal mi: „Je rozdíl mezi Českem a Švýcarskem, něco hned nedostaneš, musíš všude počkat, na autobus, v obchodě, na úřadě, nesmíš být naštvaná, že to není hned.“ Na to jsem byla připravená. Ale co mě zklamalo, že lidé tu byli smutní, chodili jak těla bez duše. Měla jsem pocit, že něco těžkého prožili. Nebo v obchodě mě nezdravili, u nás říkají „děkujeme vám“. Často se mě lidé ptají, jestli je to ve Švýcarsku lepší. To není pravda, není to lepší, je to jiné. Některé věci se mi líbí tady, některé ve Švýcarsku.

Děkuji za rozhovor