Potvrdila také to, že do dříve jednoznačně mužského království stále více pronikají ženy. Jednou z těch, které se zručně oháněly tetovacím strojkem, byla i 25letá Kateřina Lamačová. Té jsme se proto zeptali, jak se jako žena dostala k tetování?


Od malička mě bavilo kreslit. A když jsem viděla, že to jde i na kůži, tak jsem se to rozhodla zkusit také. První kroky jsem začala dělat po učňáku. Bratr, který se tomu věnoval, mi půjčil starší vybavení, barvičky a já se to učila na kamarádech. Do půl roku jsem sjela na barevné obrázky. Začínala jsem ornamenty, jednoduchými věcmi, a jak jsem se zdokonalovala a naučila se pracovat s kůží, tak jsem přecházela na zvířátka a těžší a těžší obrázky. Dělám to sedmým rokem, ale pořád si netroufnu na některé věci. Člověk se pořád učí.


Co je u tetování důležité?


Člověk musí aspoň trochu umět kreslit a musí ho to bavit. Když ho to nebaví, tak ty kérky (tetování – pozn. aut.) vypadají katastrofálně. Některá i předělávám, ale to je zase nejlepší na učení. Překrýt něco starého a udělat z toho něco nového je mnohem těžší než kérovat na čistou kůži.
Vytetovala jste si sama něco sobě?


Ano. Třešinky, figurku… Je to těžší tím, že to člověk nemá před sebou, musí to dělat obráceně a hlavně se k tomu těžko dostává. Když mám ale absťák, že potřebuji další obrázek, tak si ho udělám.


Kolik obrázků už máte?


Jedna, dva, tři, čtyři… (ukazuje na tetování na těle – pozn. aut.), pět, šest, sedm, osm. Ještě chci obě ruce od ramena po lokty, tam budou komiksy, dále celá záda, druhou nohu, možná i stehna. Možná budu celá barevná…


A nebojíte se negativních reakcí okolí?


Negativní reakce se už občas objeví teď, ale já je vůbec nevnímám. Mám ale i kladné reakce, třeba dětem a starším lidem se líbí, že mám barevné obrázky, třeba žabičku, a žádné lebky. Takže negativních reakcí se nebojím. Doba jde dál a potetovaných lidí bude tolik, že si na to všichni zvyknou.