Zdroj: Deník / Daniela Loudová
Můj dědeček coby typický řídící učitel na vesnické malotřídce první poloviny 20. století měl velice vřelý vztah k historii a kultuře regionu. Často jsem u něj trávil prázdniny a po večerech hltal jeho vyprávění o dějinách a památkách. I jeho vyprávění osobních zážitků mne vtahovalo do děje. Když vzpomínal na pohnuté okamžiky let 1938 a 1939, které prožil na vojenské službě jako dragoun s posádkou na Slovensku nebo na bombardování Plzně, kam jej okupanti totálně nasadili, a další události za protektorátu, naplno jsem propadl dějepravě. Od té doby jsem se zajímal o každou ruinu, kolem které jsem šel, nebo o všechny historické poklady na půdách v chaloupkách mých prarodičů a praprarodičů.
Zdroj: Deník / Daniela Loudová
Jako většina kluků jsem si často hrál s kamarády na vojáky a sledoval válečné filmy, které běžely v tehdejší televizi. Stále častěji však začaly vyhrávat filmy dokumentární nad hranými. Snažil jsem se pátrat po tom, jak se okupace a válka dotkly mého nejoblíbenějšího místa na světě – Švihova a jeho blízkého okolí. Někdy možná až otravně jsem se vyptával starších lidí na jejich osobní prožitky v té době a hledal udatné hrdiny a bohatýry, o kterých byla většina válečných filmů. Najednou jsem zjišťoval, že lidská odvaha za války byla úplně někde jinde a statečnost prostých lidí za okupace netkvěla primárně ve vyhazování mostů do povětří.
Zdroj: Deník / Daniela Loudová
Měl jsem to štěstí, že se mi můj koníček stal prací. Pátrání po dějinách každodennosti v těch nelehkých časech nezabíralo již jen volný čas, ale mohl jsem se mu částečně věnovat i v práci. Výsledky bádání jsem následně mohl prezentovat v různých výstavách a de facto s nimi seznamovat zájemce o válečnou problematiku. Některé poznatky se nedaly prezentovat v expozicích, proto jsem je začal zpracovávat do podoby publikací. Snad se tím příběhy „obyčejných“ hrdinů dostanou z šera zapadlých archivních kartonů a úzkého rodinného kruhu pamětníků na světlo a pomohou lidem v poznání hrůzy, kterou válka je.
Zdroj: Deník / Daniela Loudová
Po určité době mne z poznávání detailů lidského utrpení za okupace začala stíhat špatná nálada. Jako úlevu jsem se proto začal věnovat lehčí tématice. Výše zmíněný děd a můj otec byli milovníky dobrého piva. Jako chlapec jsem často na kole jezdil kolem chátrajících velkých objektů zaniklých pivovarů v Červeném Poříčí, Chudenicích či Merklíně. Můj strýc pracoval jako jeden z posledních sládků stodského pivovaru, a když jsme se sešli u dědy v Bukové u Merklína, byla vždy velká legrace. Záhy jsem poznal, že i dějiny chmelového moku jsou velice zajímavé, a začal se pro odlehčení chmur z lidského násilí, sadismu a zloby za války věnovat dějinám piva a pivovarů v regionu.
Zdroj: Deník / Daniela Loudová
Když se na mne na jedné staré půdě usmály staré lahve z reliéfními nápisy z pivovarů v Červeném Poříčí a Chudenicích, stal se ze mne nejen badatel, ale i sběratel starých pivních lahví a všeho, co s pivovary a hostinci na Klatovsku a jižním Plzeňsku souvisí. Výsledky letitého koníčka jsou patrné nejen na mém „bierbauchu“, ale i v expozici dešenického Muzea šumavského pivovarnictví a prozatím ve čtyřdílné ediční řadě popisující historii a současnost pivovarnictví na okresech Klatovy, Domažlice a Tachov. Návrat pivovarské tradice na Klatovsko v podobě množství malých pivovarů mne velice těší.
Zdroj: Deník / Daniela Loudová
K pivu patří i muzika. Od dětství jsem se snažil ovládnout hru na nějaký hudební nástroj. Vzorem mi byl opět již podvakráte zmíněný dědeček, který ve 30. a 40. letech objížděl s partou vesnických muzikantů hospodské sály a vyhrával tam na tahací harmoniku. Ve Švihově fungovala mládežnická dechovka pod místní školou. A nějakým nedopatřením jsem se stal jejím členem. Když moji vrstevníci a kamarádi založili v polovině 90. let dechový a taneční soubor Skalanka, tak dlouho jsem klepal na dveře zkušebny, až mne vzali. Od té doby již více než 20 letech vyhrávám k tanci a poslechu často na stejných pódiích, kde před lety vnášel lidem radost do duší hudbou můj dědeček.