„Je, hele, Pepo, čet´ jsi to v Deníku o tom zmláceným podnikateli?“ „No jasně, že jsem to čet´. Je to děsný, co? Sem ani nečekal, že to je i v našich Klatovech tak strašný. Strašný ale taky je, že voni to tam napíšou a daj k tomu, že je pachatel neznámej. Tohle si nechaj vod těch policajtů nakecat. Dyť všichni ví, kdo za tim stojí, že jo?“ „To se ví. Jenže sou podělaný, policajti i novináří.“ „Hele, já jim zavolam, dyť to není možný, ať s tim něco dělají!“ … „To je redakce? Heleďte, já vim, kdo nechal zmlátit toho podnikatele! Jak to vim a jestli mám nějaký důkazy? Ježiš, co to je za otázky? To přece ví všichni, ne? Jestli řeknu jméno? A proč? Ste se asi zbláznili, ne? Taky se bojim. Ale vy to napište, jinak jste fakt srabi!“

Jo, jo, tak to bývá, přestože jsme jako jedni z mála zveřejnili článek o brutálním útoku na podnikatele, paradoxně jsme osočováni, že tajíme informace a máme strach napsat něco více. Čtenáři tištěné verze si stěžují, že v článcích nejsou konkrétní jména, přispěvatelům na webových stránkách Klatovského deníku vadí, že v diskusi mažeme příspěvky, kde jsou uvedena jak jména oběti, tak toho, kdo podle pisatele (samozřejmě anonymního) za útokem stojí. Nemůžeme jinak. Nutí nás k tomu náhubkový zákon z dílny poslance Bendy a spol., který jasně říká, co smíme a co ne. A ať se nám to líbí, nebo ne, smíme toho zatraceně málo. A to už vůbec nemluvím o presumpci neviny. A nejde samozřejmě jen o případ zmláceného podnikatele, týká se to i dalších krimi případů či dopravních nehod.