Zatímco v případě kůrovce a (ne)péče o lesy je válka mezi šumavskými obcemi a tamním národním parkem stejně třeskutá jako munice, která se skrývá pod povrchem mnohých šumavských luk, v jiných oblastech dokáží už obě strany najít společnou řeč. Není divu, starostové si mohou snadno spočítat, že s pomocí parku mnohem snáze dosáhnou na různé dotace, než kdyby se o to jejich malé obce pokoušely samy. Jestli totiž národní park podle mého názoru něčím netrpí, tak je to nedostatek peněz.

Je to vidět jak z vybavení, tak z velkolepých plánů, které se daří za nemalé peníze uskutečňovat. Když to člověk porovná například s Horskou službou Šumava, která působí na stejném území, tak je to rozdíl jako den a noc. Zatímco HS musí doslova prosit o každý tisíc korun, aby měla například na obvazy pro lidi, kterým zachraňuje životy, park investuje i do věcí, které rozhodně nejsou nezbytné, například do tiskovin o zvířátkách. Jistě, František Krejčí chce pozvednout Národní park Šumava na evropskou nebo dokonce světovou úroveň (a dlužno uznat, že už některé úspěchy slaví), a to stojí peníze, ale pokud si jako obyvatel Šumavy mám vybrat, zda má stát nebo EU dát peníze do poutavé barevné knihy o skorci vodním, nebo Horské službě Šumava na defibrilátor, já mám jasno.