Z další své cesty za dobrodružstvím se v těchto dnech vrátili Martin Urbánek (M.U.) ze Sušice a bratři Jan Rajčok (J.R.) a Tomáš Rajčok (T.R.) z Příchovic na jižním Plzeňsku. Vánoce 2010 trávil Martin Urbánek a Jan Rajčok s přáteli na Kubě, v létě putovali po Islandu a Vánoce 2011 trávili v Maroku a na Sahaře. I když se Maroko stává zemí, kterou začíná navštěvovat stále více českých turistů, pořád je to pro mnohé z nás arabská neprobádaná končina, ve které prožít Vánoce si dokáže představit jen málokdo z nás.

Jak začala vaše cesta?

J.R.: Jezdíme do míst, která nepatří k oblíbeným turistickým destinacím. Jezdíme sami, bez cestovních kanceláří a poznáváme přírodní krásy daných zemí a život jejich obyvatel. To vám žádná cestovka nenabídne. Máme rádi dobrodružství a někdy nám při našich cestách šlo i o život. To, že se tentokrát vydáme do Maroka a že strávíme Vánoce na Sahaře, jsme si stanovili při návratu z Islandu, kde jsme byli v létě. Do Maroka jsme odletěli 16. prosince z německého Frankfurtu. Let do čtvrtého největšího města Maroka Marrákeše trval 3,5 hodiny. Když jsme prošli přísnými bezpečnostními kontrolami, vydali jsme se do středověkého centra města, kde je takzvané náměstí mrtvých. Tak se mu říká proto, že právě zde v minulosti napichovali na kůly hlavy sultánových odpůrců. Ubytovali jsme se v jednom z hotýlků, kterých tam bylo opravdu veliké množství. I když vám v každém průvodci radí, že než se ubytujete, máte si zkontrolovat, jak hotel vypadá, zda teče voda, zda tam nejsou švábi a štěnice, my jsme na to nedali a ubytovali se hned v prvním hotelu, do kterého nás tamní naháněči dostali. Měli jsme těžké bágly, bylo třicet stupňů a byli jsme rádi, že jsme rádi. Bylo to ale šílené ubytování. Taková špinavá tmavá nepříliš voňavá kobka. Matrací a povlečení jsme se raději ani nedotýkali a spali jsme ve vlastních spacácích. Tak začala naše cesta.

Jak to v Maroku vypadá, jak se tam lidem žije?

M.U.: Ve městě byl šílený chaos. Nikdo tam nerespektuje žádné dopravní předpisy. Červená a zelená na semaforech pro nikoho téměř neplatí. Je tam spousty aut, i čtyři vedle sebe, do toho lidé na skútrech, osli s nákladem a podobně. J.R.: Já jsem v tom chaosu jeden den řídil a už bych to nikdy v životě nechtěl znovu prožít T.R.: Na náměstí, kde byl náš hotel, se po setmění shromáždilo ohromné množství lidí. Byli tam různí zaklínači hadů, co tam ukazovali své kobry, bylo tam spoustu jejich muzikantů.

Jací jsou tam lidé?

J.R.: V celém Maroku je veliká bída. Lidé bydlí v polorozpadlých chatrčích z bláta a slámy. Přesto do nich vede elektřina a na střeše mají satelity. Všichni tam žebrají, děti i dospělí. Moc peněz tam lidé nemají. Učitel jako já si tam vydělá v přepočtu na naše peníze kolem 6 tisíc korun. Stravovali jsme se v různých jejich restauracích, kde jste si jídlo pořídili v přepočtu tak za našich deset až třicet korun. Horší to tam bylo s alkoholem a pivem. Ochutnali jsme něco, čemu oni říkají pivo, ale nesmí se to. M.U.: Nejdříve jsme hodně řešili hygienu. Všichni tam měli šíleně špinavé ruce a těmi vám podávali jídlo, chleba a podobně. Nemylo se ani nádobí. Ochutnali jsme tamní mátový čaj. Ten vám v klidu nalili do hrnečku, ze kterého před chvilkou pil někdo jiný. Podobné to bylo v restauracích. Když jste něco nedojedl, přidali k tomu prostě další jídlo a prodali to dál. Raději jsme pořád popíjeli domácí slivovici jako desinfekci.

T.R.: Lidé v Maroku jsou ale jinak milí, přívětiví. Moc dobře věděli, kde je Czechoslovakia, že tu máme Baroše a Rosického. Pozvali nás klidně i k nim domů. Horší to ale bylo s prodejci. Ti byli neodbytní a snažili se vnutit nám jejich zboží za každou cenu. Když jste odmítl, urazili se.

Co všechno jste v Maroku navštívili?

J.R. Projeli jsme přes pohoří Atlas, jedno z nejvyšších pohoří v Africe, a byli jsme i v jeho centru, kde je nejvyšší vrchol Džabal Tubkal. Ten jsme navštívit nemohli. Výstup na něj prý trvá tři dny a tolik času jsme neměli. Nebyli jsme ani připraveni, protože tam v tuto dobu jsou tak tři metry sněhu. Pokračovali jsme tedy dál k nejvýše položené lanovce v Africe, která směřuje do výšky 3300 metrů. Nemohli jsme čekat, fronta byla dlouhá tak půl kilometru. Pokračovali jsme tedy dál až na začátek Sahary. Nejdříve jsme jeli k pobřeží Atlantiku, kde jsme se i koupali. Přes den tam bylo 35 stupňů, v noci teploty klesaly k nule. Byly to šílené teplotní výkyvy.

M.U.: Směřovali jsme dál na jih do západní Sahary, což je provincie Maroka, kterou si přivlastnilo. V roce 1975 odtud vyhnalo původní obyvatelstvo, které dnes žije v alžírských utečeneckých táborech. Proto nás zde často kontrolovali policisté i vojáci. Při cestě Západní Saharou byla města od sebe vzdálená tak 200 – 250 kilometrů. Jeli jsme proto naprostou pustinou. Za den jsme dokonce najeli i 610 kilometrů.

T.R: I když tam nikdo nežije, je tam spousty odpadků nejen kolem cest, ale i na poušti. Ekologii tam prostě neřeší. Navštívili jsme i hlavní město Západní Sahary Layounne, kterému se říká klenot této oblasti. Je tam hodně zdobených sloupů a staveb. Další naší zastávkou bylo zapadlé městečko v poušti. Pokračovali jsme přes nádherné oblasti oáz. Zastavili jsme se i na dvě stě let staré pevnosti, ale i v opevněné vesnici Xari, kde je soustava různých labyrintů. Byl to zážitek.

A jak jste trávili letošní Vánoce v zemi muslimské?

M.U.:Půjčili jsme si velbloudy a spolu s doprovodem jsme se vydali do písečných dun Sahary. Přijeli jsme do oblasti, kde žilo spousta nomádů a tuaréků, kteří se živí především pastevectvím. Tady měli své stany plné koberců, na kterých jsme společně s nimi seděli, jedli jsme jejich jídlo, popíjeli jejich nápoje a zpívali jejich písně. Bylo to nezapomenutelné. Vysvětlili jsme jim, že u nás jsou Vánoce. To samozřejmě nevěděli, co je. J.R. Měli jsme s sebou z domova rozkládací umělý stromeček, nějaké řetězy a ozdoby. Zazpívali jsme si koledy a vypili naše zásoby piva a slivovice. Takový byl náš Štědrý den na Sahaře. Pro tamní obyvatelstvo to byla velká podívaná. Stromeček si tam nakonec nechali a radost měli i z našich prskavek. Dárky jsme si ale opravdu nedávali.

Co jste jedli? Nestýskalo se vám po řízku a bramborovém salátu?

T.R. : Oni tam vařili v kameninové míse maso obložené spoustou zeleniny a k tomu jedli kus-kus a tajine. Bylo by to dobré, ale oni vůbec nesolí a nekoření, takže jejich pokrmy jsou téměř bez chuti. Umějí ale výtečné polévky.

M.U.: Druhý den jsme byli i u největší duny Maroka, která má zhruba 300 metrů. Lezli jsme na ni snad více než hodinu. Pořád jsme se bořili v písku.

Jak to celé dopadlo?

J.R.: Velmi zajímavé bylo vidět Hollywood v poušti. Jsou tam filmové ateliéry, ve kterých vznikaly slavné filmy, jako Království nebeské.Ten hrad, co byl ve filmu, byl tu skutečně, stojí v plné své kráse. Je jen z polystyrénu a z druhé strany ho drží lešení. Natáčel se tu i film Gladiátor a další. Natáčelo tu řada slavných herců jako třeba Brad Pitt a další.

M.U.: Během naší cesty po Maroku a západní Sahaře jsme najezdili 3912 kilometrů. Tento výlet nás každého stál zhruba 15 tisíc korun kompletně.