K sušické pouti už také neodmyslitelně patří balonová fiesta. Tradičně přes deset balonů vzlétne současně k nebi a jejich piloti se mohou kochat krásou Sušice a celého okolí.

Letos jsem dostala nabídku, abych si také vychutnala krásu letu a pohled na šumavská panoramata. Nejdřív jsem trochu váhala, protože nedávno jsem zcela neprozřetelně vlezla na lanovku v pražské ZOO, a když jsem to „přežila“, tak jsem usoudila, že adrenalinu bylo pro letošek dost. Ale ta výzva – balon. Ale co, zvládla jsem zkušební jízdu s jezdcem rallye Petrem Hozákem v jeho mitsubishi, tak co bych nezkusila létat. Zvlášť, když start byl v Rabí, těšila jsem se, že uvidím svůj nejoblíbenější hrad z výšky.

Příprava

Když jsem v sobotu dorazila před sedmou ráno na louku k Rabí, začínaly přípravy na let. Na starost mě dostali dva piloti od Brna, Kateřina Bušová a Miroslav Keslar, kteří létají s balonem firmy, která se jejich výrobou zabývá. „Před letem si nejdřív musíme všechno smontovat, to znamená zkompletovat obal, přichystat hořáky, napojit je na lahve a zkontrolovat, jestli jsou správně napojené hadice, fungují oba hořáky nezávisle na sobě, jestli je správný tlak v láhvích, zkontrolovat lanka, jestli vedou, jak mají, a nejsou překřížená. Protože balon, kterým poletíme, je menší, trvá příprava asi dvacet minut,“ popsala Bušová. Nechala jsem tedy celý tým, ke kterému patří i Milan Keslar mladší a Josef Hlávka, připravit balon. Ten se nejdřív nafoukl studeným vzduchem, aby se při puštění hořáku nepopálila plachta, pak přišel na řadu teplý vzduch a už začal balon stoupat vzhůru. „Tak vlezte si do koše a vyrazíme,“ zazněla pobídka a ve mně byla malá dušička. Když jsem koukala na koš, který mi sahal k pasu, představovala jsem si, jak z něj vypadnu. K tomu se přidal i výhled na balony, které už vzlétly. Byly nade mnou tak vysoko, no nazdar, za chvíli tam budu také.

Letím

Tak jsem poměrně pracně přelezla do koše, vlezli tam i oba piloti, pustili hořáky a odlepili jsme se od země. Kateřina, která viděla můj vyděšený výraz, mě pohladila a jen řekla: „Nebojte se, bude se vám to líbit. Klidně se nahněte a foťte.“ No, to se dobře řeklo, já se nemohla pohnout, protože jsem si myslela, že při pohybu se koš začne kymácet, vždyť jsme měli vyletět do výšky 200 až 300 metrů. Odlepila jsem ztuhlé nohy ode dna, zkusila si dát foťák k očím a začala jsem se rozhlížet. A ono nic, i když jsem se v koši vrtěla, ani se nehnul. To mě uklidnilo úplně a já jsem se konečně začala kochat výhledem. A bylo to neuvěřitelné. Pode mnou startovaly další balony, auta na silnicích měla tak jeden centimetr, a pohled na Rabí a Žichovice – úchvatné.

Teprve teď mě napadlo se zeptat obou pilotů, jak se vůbec balon řídí. „Balon se řídí tím, že se klesá a stoupá, tím se využívá různých směrů větru v různých výškách, a tak se s balonem manévruje. Pilot si musí udělat předletovou přípravu, to znamená zjistit, jaké je počasí, jakým směrem fouká vítr a v jaké lokalitě letí,“ vysvětlila mi Bušová, která začala s výcvikem v roce 2005. Spolu s ní zahájil výcvik i Miroslav Keslar, který už předtím nalétal v různých letadlech 2000 hodin. Ale to už přece dávno vím, že jsem si vlezla do správného balonu se zkušenými piloty, protože se v klidu přesouvám z místa na místo, vykláním se a vím, že jsem v dobrých rukou. A jsem jak malé dítě, kterému ukáží novou hračku. „Tam je Svatobor a tam vidím Sušici. Jé, to je hezké městečko, kdybych tak měla lepší orientační smysl, abych to poznala. A podle bílého kostela bych řekla, že jsou to Hradešice,“ ozývá se z koše. Kateřina nechala balon klesnout hodně nízko, protože chtěla, abych viděla, jak vypadají stromy v lese z výšky. „Že jsou jako pravěké přesličky?“ ptá se mě. A opravdu. Je to vážně krása, pohled na krajinu z balonu. Připadá mi to jako modely, všechno je tak malé, dokonale vytvarované, balíky slámy i krávy, které se pasou pod námi, vypadají, jako by je někdo vymodeloval a postavil je tam. Nádhera.

Přistání

Ale každá legrace jednou končí. Vidím, že nedaleko od nás už dva balony přistály, a Miroslav Keslar začíná také hledat místo k přistání. Pod námi je vesnička Černíč s rybníčkem. Kateřina mi radí: „Pořádně se držte, foťák dejte do brašny, a až budeme přistávat, pružte v kolenou.“ No, pružím už preventivně hned a Keslar, který převzal řízení, se spouští na louku. Vzpomenu si na film Vratné láhve, kde se koš převrátil, ale zvědavě sleduji, jak přistaneme my. Náraz do země je lehký, znovu se ale vzneseme. Na poli už nás čekají ostatní dva členové týmu s autem a po dohodě s nimi přistaneme přímo na káře. Sbalení padáku do úhledného batohu je otázkou deseti minut. Ještě se na nás přišla podívat skupinka dětí z nedaleké vsi. Zvědavě si prohlížejí skládání balonu, kluci si mohou vylézt do koše a moc se jim tam líbí: „To je adrenalin,“ libují si.

Můj první let balonem skončil, a když se tak rozhlížím, vůbec se mi tráva a stromy na zemi nelíbí, ze vzduchu vypadaly lépe. Poděkuji celé čtveřici za úžasný zážitek i za to, že se mi celou dobu věnovali, a vydávám se na další víkendové akce.