Patnáct dnů v pralese na indonéském ostrově Sumatra strávila o prázdninách v rámci dobrovolnického projektu Green Life osmadvacetiletá Simona Musilová z Klatov. Projekt Green Life se zabývá ochranou deštného pralesa, záchranou zvířat z černých trhů, vzděláváním dětí a organizací protipytláckých hlídek v národním parku Gunung Leuser na Sumatře.

Jak jste se dostala k dobrovolnickému programu na Sumatře?

Dobrovolnou práci jsem chtěla dělat vždy. Protože jsem učitelka, měla jsem léto volné, a tak jsem si řekla, proč toho nevyužít. Původně jsem chtěla do Nepálu, ale tam to nešlo kvůli letošnímu zemětřesení. Prostřednictvím dobrovolných programů jsem pak našla Sumatru, kde mě zaujala i příroda. Učím totiž přírodopis a tělocvik, takže mi to přišlo jako vhodná kombinace.

Co bylo náplní programu?

V pralese jsme čistili stezku v národním parku, kterou používají pašeráci zvěře. Jde vlastně o protipašeráckou hlídku. Když pašeráci zjistí, že na stezce je pohyb, že se tam něco děje, bojí se tudy chodit. Oblastí, kde jsme byli, vedou dvě hlavní pašerácké stezky. Další částí programu byla výuka dětí v jedné z vesnic poblíž národního parku. Cesta z našeho kempu v národním parku do vesnice byla možná pouze pěšky, trvala tři až čtyři hodiny a nechyběly na ní ani brody.

Jak jste se dětmi domluvili a co jste je vyučovali?

Mluvily směsicí indonéštiny a angličtiny. Děti už měly základy angličtiny od předchozích dobrovolníků. Ovšem velmi malé, takže jsme se učili třeba o zvířatech, ony nám uvedly, jak se zvířata jmenují indonésky, my jsme je to naučili anglicky i česky. Ale hlavně jsme je učili vztahu k přírodě. Děti, ačkoliv bydlí pár hodin pěšky od pralesa, vůbec nemají ponětí, co tam žije za zvířata, jaké tam rostou rostliny. Oni vědí všeobecně, že jsou tam hadi, pavouci, různá zvířata, ale nemají k nim vztah.

Jak vypadá život v takové vesnici?

Velmi skromně. Podmínky jsou na naše poměry až nepředstavitelné. Mají tam svým způsobem bídu, ale lidé jsou spokojení. Domky mají z bambusu a ze dřeva. Většinou mají jednu místnost, ve které spí celá rodina, a jednu místnost, ve které vaří. Ve vesnici funguje tzv. warung, jakási restaurace, která funguje jako společenské centrum. Všichni se tam každý večer scházejí a „konzultují" tam, co je další den čeká za práci. Ve vesnici sice mají rozvody elektřiny, ale jen pro žárovky a po sto metrech. Elektřinu mají jinak zavedenou pouze ve warungu. Tam si chodí třeba i dobíjet mobilní telefony, což byla docela kuriozita. Mobilní telefony totiž mají, ale na volání jsou jim skoro k ničemu, protože tam většinou nemají signál. Ale ve warungu mají i „wifinu", takže se tam scházejí i kvůli přístupu na internet. Takže mají i zprávy ze světa, chodí i na facebook jako my.

Co jste tam jedli a jak vypadá strava tamních obyvatel?

My jsme jedli to, co jsme si přinesli a uvařili. Stoprocentně vegetariánská jídla, převážně rýže. Rýže na tisíc způsobů, s různou zeleninou, s kuskusem, s paprikou, s česnekem a hlavně s chilli, které tam roste všude. A tak vypadá převážně i strava tamních obyvatel. Maso tam téměř vůbec nejedí. Ve vesnici jsem viděla kuřata, ale nejedli je. Maso tam ani nikdo nevyžaduje, když už si to kuře někdo dá, tak to musí být nějaká výjimečná příležitost.

Jaký jste si přivezla nejsilnější zážitek?

Lze říci, že nejsilnější zážitky jsme tam měli každý den – krásná příroda, všude obrovské stromy, nádherná zvířata. Jednou jsme přišli do kempu po výuce a kluk, který šel hodinu před námi tvrdil, že jej překvapil tygr. Příliš jsme mu nevěřili, dělali jsme si vtípky, ale vždy, když jsme šli kolem tůňky, u které se tygr údajně objevil, jsme po něm pokukovali, člověk nikdy neví.

Smutný pohled pak byl v některých částech Sumatry na prales zničený kvůli výrobě palmového oleje. Člověk prochází krásným živým pralesem a najednou se před ním otevře vykácený a vypálený prales, kde nadnárodní společnosti zakládají palmové plantáže pro výrobu palmového oleje, který se pak vyváží do celého světa. Není to hezký pohled.

Plánujete návrat na Sumatru?

Ráda bych procestovala celou Indonésii, Jakartu, Bali i Papuu-Novou Guineu. A na Sumatru bych se ráda vrátila opět jako dobrovolník. Green Life tam staví školu a od příštího roku se tam budou konat dvouměsíční programy přímo učitelské. Toho bych určitě ráda využila.

David Kojan