K Černému jezeru

Za vytrvalého deště se scházíme na silničce vedoucí od špičáckého sedla do Hamrů v nadmořské výšce zhruba sedm set metrů. Průvodce Martin Jelínek má trasu už „prošlapanou", je místní, z Hamrů. Po krátkém úvodu a představení už vyrážíme nahoru, směrem k Černému jezeru. Přímo lesem, cestu během dne téměř neuvidíme. Po několika stovkách metrů se na chvilku zastavujeme na skalnatém výběžku a průvodce Martin nám popisuje, co vše uvidíme. Od běžného lesa, kde se normálně hospodaří, až po stoprocentně bezzásahový les nad jezerem. Popisuje také, co bychom z našeho stanoviště  mohli vidět, kdyby bylo vidět. Neustávající déšť totiž provází i mlha, možná spíše spodní hranice mraků.

Ze skalky scházíme kousek po cestě až k můstku přes Černý potok, který vytéká přímo z Černého jezera. A následuje první zpestření a letošní novinka této trasy, cesta přímo korytem potoka. Ale jde to, po kluzkých mokrých kamenech procházíme téměř suchou nohou korytem několik stovek metrů kolem několika miniaturních vodopádků. V místě, kde se koryto zvedá v už příliš velkém úhlu, se z něj přesouváme na nad ním vedoucí pěšinu.

„Je to historická cesta, po které se vozila vytěžená železná ruda od Železné Rudy k drcení do Hamrů," vysvětluje Jelínek. Po cestě už docházíme na hráz Černého jezera, po necelých dvou hodinách chůze. Původní trasa začínala na špičáckém sedle, odkud se chodilo k jezeru „klasicky" po turistické cestě, po asfaltce. „Loni nás napadlo, že když jsou to vycházky do divočiny, přeložíme start dále do údolí Úhlavy, abychom vycházku zatraktivnili. Abychom nemuseli čtyři kilometry po asfaltu. Takže chodíme bývalým karem ledovce," konstatuje Jelínek.

Po krátké pauze pokračujeme po pravé straně jezera po červené turistické značce k úpatí jezerní stěny. Pod stěnou značka odbočuje, my ne. Míříme přímo vzhůru strmým travnatým svahem mezi skalními žebry. Klouže to. Když je vedle skála, ještě to jde, občas je kde se chytit. Když není skála, slouží jako chyty náletové smrčky, kořeny i trsy mokré trávy (stále totiž prší). „Dávejte si pozor, ať se nechytíte suchého stromu. Může se zlomit a spadnout na ty pod vámi," varuje průvodce a vysvětluje, že v této části je stěna vysoká asi dvě stě osmdesát metrů. V levé části má přes tři sta metrů výšky a kvůli skalám je ještě hůře schůdná.

Do stěny nad Černým jezerem se může díky programu Průvodci divočinou podívat každý rok pouze deset turistů ve dvou výpravách po pěti. „Povolení platí pouze asi jeden měsíc. Vstup do rezervace je přísně omezen, máme i určenou trasu, od které se můžeme odchýlit maximálně o sto metrů," vysvětluje Jelínek. Hlavním důvodem zákazu vstupu je hnízdění tetřeva. Toho sice cestou nevidíme, zhruba v polovině stěny nad námi ale přeletí dva jeho menší příbuzní, rovněž ohrožení tetřívci obecní.

Necelých tři sta výškových metrů stěnou nám trvá něco přes hodinu, nahoře nám průvodce Martin ukazuje na mobilním telefonu, jak bychom z vyhlídky krásně viděli Černé jezero. Kdyby bylo vidět. Stále prší, viditelnost v nadmořské výšce nad 1200 metrů klesá jen na několik desítek metrů.

Natur Kino

Mokrou trávou mezi pahýly kůrovcem sežraných smrků a zelenými smrky, které už od kalamity stihly vyrůst do zhruba dvoumetrové výšky, míříme k hraničnímu chodníku, který vede po česko – německé hranici přes Ostrý až na Svatou Kateřinu. My po něm ovšem jdeme už jen několik stovek metrů kolem zbytků zdiva Juránkovy chaty k vrcholu Svarohu (1333 m n. m.). Příliš impozantně nevypadá, od podobných dva až tři metry vysokých skalek v okolí se liší jen železným křížkem.

Ale aspoň si pod ním chvíli odpočineme na lavičkách „Natur Kina" (Svaroh je už na německé straně hranice). Natur Kino slibuje nádherný výhled do Německa, jak vidíme ovšem pouze na fotografickém panoramatu. Teploměr ukazuje po dlouhodobých vedrech až neuvěřitelných dvanáct stupňů, vidět je tak na třicet metrů. A prší. Sníme v nepromokavých obalech zabalené svačiny a míříme po hraničním chodníku zpátky. Průvodce nás uklidňuje, že dolů už nepůjdeme stěnou, ale kolem. To je dobře, nahoru to ještě nějak šlo, ale dolů už by to bylo spíše na slanění. Ale než dorazíme na „červenou" vedoucí zpět k Černému jezeru, několik pádů nás stejně nemine. I trasa kolem stěny místy klesá ve více než pětačtyřicetistupňovém úhlu. A klouže, protože je mokrá. Stále totiž prší.

Na cestu vycházíme kousek od jezera, a já se ještě, než se od zbytku výpravy odpojím a zamířím do Špičáku na vlak (na ostatní čeká odvoz z místa srazu), ptám jednoho z ostatních účastníků na dojmy. „Už jsme šli Bílou strž, Modravské pláně, Kamennou," vyjmenovává Zbyněk Trojan z Českých Budějovic výpravy s Průvodci divočinou, které už s přáteli absolvoval. „Ale tato byla nesrovnatelně lepší, samozřejmě díky tomu výstupu stěnou. Možná jen trochu škoda toho deště, ale bylo to krásné," pochvaluje si a já se s ostatními pomalu loučím.

Mířím po asfaltce směrem ke špičáckému sedlu a cestou míjím několik upravených koryt potůčků, které podtékají silnici. Spíše podtékaly. Sice stále prší, ale je to první déšť po dvou měsících a koryta jsou beznadějně suchá.

David Kojan