Rys hodující na kořisti, jeleni v říji, bekasina otavní s kuřátkem, vlk hledící z lesa, vykulená liščata – to jsou jen některé z mnoha snímků, které pořídil Marek Drha (45 let, na malém fotu). Muž, jenž spojil svůj život se Šumavou a tamním národním parkem, kde je dnes vedoucím územního pracoviště Prášily. První svůj fotoaparát si koupil v roce 2004, o pět let později se začal fotografování věnovat intenzivněji. Dnes patří mezi uznávané fotografy šumavské zvěře.

Proč nejraději fotíte právě divoká zvířata?

Ono to vychází už z mého dětství. Můj otec na Šumavě pracoval na lesní správě a jako dítě jsem ho doprovázel na lovy jelenů. Jako klukovi se mi také líbily fotografické knihy od Slávy Štochla, kde byli hlavně jeleni. To se mi vrylo pod kůži. Navíc součástí mé práce je i lov, od kterého je blízko k fotografování. Když se člověk v mladších letech „vyřádí“ lovem, tak s přibývajícím věkem už na to kouká jinak a focení je pro mě zážitek, který mám zdokumentovaný, mám ho napořád.

Než se dostaneme k vašim oblíbeným jelenům, zastavím se u rysů, jejichž spatření je samo o sobě malým zázrakem. Jak se tyto šelmy fotí? Jak hledáte vhodné místo, jak se maskujete?

Ono je více způsobů. Můžete číhat na místě, kde má rys svoje cestičky, ale já jsem v tomto ohledu dost netrpělivý a jít si tam jen tak posedět, kdyby šel náhodou rys kolem, to pro mě nepřipadá v úvahu. Já využívám spíše situace, kdy se najde někde kořist, kterou rys ulovil. Pokud to je čerstvá záležitost a já rysa neodradím, tak se dá předpokládat, že on se k tomu vrátí. Postavím si proto fotokryt tak, abych zvíře nerušil a měl dobrý vítr. A měl jsem také možnost odejít, aniž bych ho, jak se říká, zradil. I přesto se ale může stát, že rys se nevrátí nebo se vrátí až třeba v noci. Je to o náhodě a o štěstí, ale když se to podaří, je to super zážitek.

V neděli odpoledne se před nápravným zařízením na Borech konal vzpomínkový akt na Petra K
FOTO, VIDEO: Vězeň byl nejspíše zbit a zapálen, tvrdí právník pozůstalých

Vaší srdeční záležitostí jsou jeleni, jimž jste s fotoaparátem v patách takřka po celý rok. Jak ti se fotí?

To je trošku jednodušší než u rysů. Člověk u jelenů musí vycházet ze znalostí. Jednak z jejich biologie a jednak ze znalosti toho, kde se v kterém období jelení zvěř vyskytuje, neboť migruje. Bez toho bych jen chodil po lese a čekal, jestli něco potkám.

Ve kterém období jeleny nejraději fotíte? V říji?

Říje, to je taková třešinka na dortu. Je úžasná v tom, že zvěř je s přestávkami v pohybu celý den, takže šance vyfotit ji za ideálního světla je daleko větší. Dalším plusem je, že troubení je slyšet zdálky, takže se podle toho mohu nasměrovat. Když říje není, jdu do míst, kde vím, že zvěř v tu dobu bývá. A pak záleží na tom, zda mám štěstí a potkám ji, nebo ne.

Jaká další šumavská zvířata ještě fotíte? Viděl jsem snímky například vzácné bekasiny otavní s kuřetem…

Já fotím především jeleny. Ale když se za nimi vydám, občas narazím i na jiná zvířata. Tak tomu bylo i s bekasinou. Přišel jsem tehdy do mokřadu v louce, kde jsem tohoto ptáka vyplašil a pak jsem zjistil, že tam má kuře. Takže jsem se samozřejmě zdržel a měl jsem štěstí. Bekasina se vrátila a chvilku mi i zapózovala, takže jsem měl možnost nějaké fotky udělat. Na druhou stranu, já se vždy snažím, abych zvíře nevyplašil, takže jsem se tam dlouho nezdržoval a brzy jsem odešel. Někdy na to i doplácím. Například když jsem fotil hrající si rysí koťata, tak jsem udělal pět fotek a krátké video a radši jsem zmizel, aby se mohla vrátit matka a koťata přemístit. Když jsem pak fotky viděl a byly lehce mázlé, tak jsem si říkal, že jsem to na místě mohl pořešit lépe. Ale to je prostě daň za to, že člověk se snaží chovat tak, aby zvířata nerušil.

Popište laikovi, jak se fotí divoká zvířata. Jak se musíte maskovat, z jaké vzdálenosti fotíte, jak dlouho se nesmíte pohnout, jak dlouho musíte vydržet bez jídla či pití…

Dnes je sice spousta možností maskování, ale já je moc rád nemám. Já nikde nesedím, většinou jsem v pohybu a jsem jelenům v patách. Zvířata se snažím najít a pak se k nim přiblížit a zdokumentovat je. Když bych měl jen sedět, měl bych pocit, že mi něco uniká. A co se týče maskování, tak tzv. hejkala jsem si sice kdysi koupil, ale měl jsem ho snad jen jednou na sobě. Vadilo mi, že nemám periferní vidění a navíc zvěř má dobře nastudovanou lidskou siluetu. Důležité je mít zakryté ruce a částečně obličej, neboť to jsou světlé body, které se pohybují. Jinak stačí zelené, hnědé či tmavé oblečení. I bez velkého maskování jsem se zejména při jelení říji dostal k této zvěři, která je velmi vnímavá, na dosah ruky.

Kristýna Englerová se narodila ve FN na Lochotíně 11. září ve 21:33 hodin (3540 g). Rodiče Veronika a Vladislav z Nýřan věděli, že jejich prvorozené miminko bude holčička.
FOTO: Právě jsme se narodili

Když ale fotíte rysy, musíte se zamaskovat a být na místě…

To je jediná výjimka. Tam si u kořisti postavím jednoduchý fotokryt, což je takový ministan, který se snažím zakomponovat do terénu či stromů a ještě ho zamaskuji větvemi. V něm sedím. Ideální je postavit ho do vzdálenosti 30 metrů, ale to vždy nejde. Rys, když se vrátí ke kořisti, tak první, co udělá, je, že ji popotáhne jinam, o metr, tři, pět, deset. Proto já kořist musím přitlouct k zemi nebo přivázat drátem ke stromu, protože jinak bych byl bez šance na snímek. Někdy kořist kvůli fotce i o několik metrů přemístím, abych měl lepší výhled, ale musím být opatrný a nesmím místo kontaminovat svým pachem.

Je pro vás výhodou, že jste pracovník NP Šumava, takže můžete i tam, kam běžný fotograf ne?

U jelenů určitě, obzvlášť v období říje.

Fotil jste zvířata i mimo Šumavu?

Pár výjimek jsem udělal, a to kvůli tetřívkům. Využil jsem možnost fotit je v Rusku, což byl nádherný zážitek, vyjel jsem za nimi i do Krušných hor. Na Prášilsku jsou bohužel jen jednotky kusů, které se nedají dobře fotit.

Divoká zvířata fotíte přes deset let. Jaký byl při tom dosud vás největší prožitek?

Pro mě je silný každý zážitek. V momentě, kdy jsem v blízkosti toho zvířete, tak prožívám něco, co se těžko popisuje, ať je to jelen, rys nebo něco jiného. Nabíjí mě to, je to pro mě důležité. Snímek je přidaná hodnota zážitku. Je to něco, co zbude, co je napořád a k čemu se můžu vrátit.

Ale u jednoho zvířete bych se zastavil. Teď jsou hodně populární vlci. To je hodně chytré a hodně opatrné zvíře. Aby se někde vystavovalo za světla, to úplně není jeho styl. Ale jednou se mi vlka podařilo vyfotit, to byl za poslední dobu asi nejsilnější zážitek.

Jaký je váš šumavský fotografický sen?

Můj sen je, že když jdu do lesa s foťákem, tak abych přinesl slušnou fotku, za kterou mohu být rád. Nemusí to být rys, nemusí to být vlk, ale může to být cokoliv, klidně sýkorka. Důležité je vracet se s pocitem uspokojení, že „to dopadlo“.

Jak často se vracíte s pocitem, že „to nedopadlo“? Že kýženou fotku nepřinesete?

I to se samozřejmě stává, ale jak už mám nějaké znalosti, tak vím, že jsou období, kdy nechávám fotoaparát doma, protože šance je minimální. To je třeba právě v tomto období, v říjnu a listopadu, před napadnutím sněhu. To je na focení mrtvá doba. V tuto dobu odkládám foťák a beru do ruky zbraň a věnuji se lovu, abych splnil normy, dané mi zaměstnáním.

Železná Ruda.
Modernější se letos stávají ulice, centrum i sídliště ve městech na Klatovsku

Některá zvířata zvláště jeleny, jste fotil i roky. Vytvořil jste si k nim osobní vztah?

V momentě, kdy je vídáte každý rok a znáte je, tak si ten vztah automaticky vytvoříte. Já znám jeho, on, předpokládám, zná mě. A čekám, zda se zase uvidíme.

Zvažujete vydání knihy, kde by se objevily vaše snímky šumavských zvířat?

Vzhledem k tomu, jak dlouho fotím, už mě to napadlo. Ale samozřejmě si říkám, že ještě těch snímků nemám dost, a také přemýšlím o konceptu, jak to udělat. Chtěl bych vydat knížku, která bude hodně obrázková, ale fotky budou s krátkým příběhem. S ním ty snímky dostávají úplně jiný rozměr, zvláště je-li těch několik vět napsáno poutavě.