Manželé Smetanovi z Plzně utekli do Německa i se svým synem před 31 lety. Na trvalý návrat do Česka podle svých slov nepomýšlí ani ve snu. Jaromír Sýkora opustil republiku proto, aby se mohl věnovat dalšímu studiu. Vzal s sebou rodinu, ale dceru z prvního manželství nechal za železnou oponou. Viděli se jednou za rok. I on v Německu zůstal.

Podle plzeňského psychologa Václava Kamiše se emigrantům nelze příliš divit. „Přece jenom už je to dlouhá doba a vazby jsou zpřetrhané,“ míní psycholog. „Navzdory tomu, že lidé utíkající na Západ tu často nechali úplně všechno, ti, kteří odešli s celými rodinami, už si založili úplně novou existenci. Ti, kdo utíkali osamoceně, se většinou už vrátili nebo své rodinné příslušníky po pádu železné opony přestěhovali k sobě,“ vysvětluje Kamiš.
Samostatnou kapitolou podle něho zůstávají emigranti, kteří do zahraničí utekli samostatně, ale režim jim znemožnil kontakt s příbuznými, kteří v Česku zůstali. „Už jen to, že utekli sami, obvykle podnítilo v ostatních členech rodiny určité zanevření a pocit odstrčení, které se do citových vazeb promítly,“ říká psycholog.

Zpátky do Česka? Ani za nic!

Když před jedenatřiceti lety zapíjeli manželé Smetanovi z Plzně povolení vycestovat do Německé spolkové republiky, jen jeden z jejich příbuzných věděl, že zapíjí zároveň loučení s tehdejším Československem. Bratr Miluše Smetanové byl jediným, komu prozradili, že se z dlouho plánované dovolené nechtějí už nikdy vrátit.

„Rodičům jsme to nemohli říct s ohledem na jejich zdravotní stav,“ vzpomíná Pavel Smetana. „Já už měl tehdy v tom osmasedmdesátém jenom maminku, která na tom nebyla zdravotně nejlíp, manželky rodiče byli oba po infarktu,“ vysvětluje. Na čtrnáctý červencový večer nezapomenou manželé nikdy. „Byl to pátek, sešli jsme se u mého bratra a společně vypili láhev borovičky. Pořád nám tiskl ruce a opakoval, jak moc nám to přeje,“ říká Miluše.

Přechod hranice se smíšenými pocity
V sobotu ráno nasedli i se svým pětiletým synem Míšou do starého embéčka a vyrazili směr Rozvadov. „Nemohli jsme s sebou vézt nic, co by mohlo prozradit, že se chystáme v cizině zůstat,“ vysvětluje Pavel. Po nekonečné hraniční kontrole dojeli do první vesnice za hranicemi. „Když jsme míjeli tu ceduli s nápisem Waidhaus, stále jsme nemohli uvěřit tomu, že máme vyhráno. Byl to takový hodně smíšený pocit. Na jednu stranu jsme byli na svobodě, na druhou jsme věděli, že budeme začínat úplně od nuly s tisíci markami, které jsme měli s sebou,“ popisují manželé první okamžiky za železnou oponou.

U rodinného přítele v Erlangenu u Norimberku okamžitě požádali o politický azyl. Pavel nastoupil jako brigádník k místnímu sedlákovi a čtrnáct hodin denně věnoval péči o zemědělskou techniku. „Po třech dnech jsem myslel, že mě klepne pepka. Věděl jsem, že se na Západě dělá jiným tempem, ale tohle jsem nečekal,“ vzpomíná na dobu, kdy se z práce vracel kolem osmé večer a další dvě hodiny věnoval tomu, aby manželku a syna naučil alespoň základy němčiny. „První noci jsem z poloviny prozvracel, měl jsem nervy fakt nadranc. Začaly mi padat vlasy, ten stres se opravdu nedá popsat,“ dodává.

Hans Schindler poskytl manželům Smetanovým ubytování a snažil se jim první kroky na svobodě všemožně ulehčit. „Bydleli jsme v jeho norimberském 1+1, nikdo v životě nám nepomohl víc než on. Vyprávěli jsme mu o Československu a on snil o tom, že se jednou všichni společně vypravíme zpátky, abychom mu to všechno ukázali,“ vzpomíná Miluše. Rodinný přítel se však pádu totality nedožil. Tři roky před převratem zemřel na infarkt.

Banány bez fronty nejsou všechno
Po pěti letech se Smetanovi začali pomalu stavět na vlastní nohy. Pavel začal pracovat jako taxikář, Miluše nastoupila jako pokladní do obchodního domu Karstadt, syn Michal chodil do školy. Pavel si v roce 1988 otevřel v Norimberku malou zámečnickou firmičku, kterou dnes řídí jeho syn. Všichni tři získali německé občanství a mají ho dodnes.

Na definitivní návrat do Česka ale nepomýšlí. Za svůj domov už považují Německo. „Když vidím všechny ty skandály, které se tady u vás dějou, spíš očekávám další vlnu emigrace,“ říká s úsměvem Pavel. Poslední, co ho nadzvedlo ze židle, prý byl skandál kolem plzeňské právnické fakulty. „U nás by vedení takové školy okamžitě skončilo ve vazbě, a tady pořádá tiskové konference, kde obhajuje bordel, který dopustilo,“ kroutí hlavou.

Stejně nepochopitelné jsou podle něho zveřejňované preference komunistické strany. „Zločinci zůstanou zločinci, i kdyby se stokrát přejmenovali. Tady u vás sedí na vysokých politických postech, soudech a na radnicích. A vychovávat vnoučata v takové zemi? Děkujeme, ale to opravdu nechceme,“ říkají manželé jednohlasně. „Jo, je fajn, že už nestojíte fronty na banány, můžete jet v létě do Itálie a nesháníte coca-colu na černém trhu. Ale tohle není všechno,“ uzavírají své vyprávění.

Cestu přes hranice si pamatuji dodnes

„Na hranicích mi máma zamávala a celníci mě strčili k cizím lidem do auta. Táta musel čekat za celním pásmem v západním Německu a doufat, že dojedu. Kdyby udělal krok na hranice, okamžitě by ho zatkli,“ vzpomíná na své prázdninové cesty za otcem v letech 1986 až 1989 nyní 33letá Lucie Sýkorová z Plzně. Kdyby její otec Jaromír Sýkora věděl, že za pouhé tři roky konečně totalitní režim padne, zřejmě by v Čechách zůstal. Situace ale vypadala beznadějně.

„Táta emigroval, protože zde neměl podmínky k dalšímu studiu. Nechtěli ho pustit na medicínu kvůli bratrovi, který emigroval už deset let před ním. To, že byl děda živnostník – zlatník, se také moc nelíbilo,“ říká Lucie. Její otec vystudoval přírodní vědy a v Německu pak pracoval na výzkumu léku proti rakovině.

Auto cestu nevydrželo
„Naši byli v té době už delší dobu rozvedení. Do Německa táta emigroval se svou ženou a dvouletým synem nenápadně přes Jugoslávii. Starý fiat se jim ale pomalu zavařil už u chaty ve Starém Plzenci, ale jeli,“ vypráví Lucie. Auto cestu nakonec nevydrželo a z Jugoslávie do lágru v Bavorsku jela rodina s dvěma kufry, spoustou plen a malým děckem vlakem. „K lágru je ještě čekala dlouhá cesta pěšky, při které dostala Olina, tátova žena, vysoké horečky,“ popisuje Lucie komplikace.

O tom, že svého tátu už možná nikdy neuvidí navíc v té době, vůbec nevěděla. „Bylo mi tenkrát deset let a táta prostě zmizel během prázdnin. Já byla na táboře a to, že odjel mi řekla až babička. Dodnes jí obdivuji, jak moc musela být statečná. Nepamatuji se, že bych ji někdy viděla plakat, i když také nevěděla, jestli se setkání se svými syny ještě někdy dočká,“ říká Lucie.

Její babička Františka Sýkorová, zakladatelka známého plzeňského folklorního souboru Jiskra, kvůli emigraci svých synů zaplatila ztrátou práce, kterou dělala nejraději. „Babi byla učitelka a její práce pro ni byla vším, brala to jako poslání. Žáci ji milovali, dostávala od nich i mnoho let poté, co odešli ze školy, krásné dopisy. Po tátově emigraci jí ale ve škole řekli, že nemůže dál vychovávat socialistické děti, když nedokázala dobře vychovat ani své syny,“ popisuje Lucie příkoří, které musela její babička snášet.

Ještě že je ta doba pryč
Sama pak mohla vidět otce jednou za rok. Musela dostat pozvání a to ještě podléhalo schválení, na které dlouho čekala. „Nikdy jsem předem nevěděla, jestli povolení dostanu a jestli ten rok tátu vůbec uvidím. Naštěstí to pokaždé vyšlo, ale cesta přes asi kilometrové celní pásmo stála také za to,“ vzpomíná Lucie na přejezd, kdy ji celníci posadili do auta k jedné prostitutce. „Máma se mnou totiž nesměla na německou stranu a táta zase na českou. Prostitutce začalo po chvilce blbnout auto a ten kilometr jsme za jejích poměrně neslušných výrazů jeli asi půl hodiny. Hrozně jsem se bála, že táta tam na mě nepočká. Nebyly mobily, takže způsob jak mu dát vědět, že jedu, ale budu mít zpoždění neexistoval,“ vypráví Lucie.

Nedokáže si prý ani náhodou představit, že by takto měla někde nechat svoje dítě a pak čekat, jestli dojede nebo ne. „Jsem ráda, že je ta doba pryč. Kdykoli teď projíždím hranicemi a nemusím ani zpomalit, připadá mi to neuvěřitelné. Nikdy na to ale nezapomenu,“ dodává mladá žena.

Gery Weschke, Michaela Kunešová