Když se v roce 1992, kdy byla na mateřské dovolené, přihlásila do konkurzu na ředitele dětského domova v Kašperských Horách, vůbec by ji nenapadlo, že by mohla uspět, natož vydržet ve funkci bezmála tři desetiletí. Ale stalo se. „Velkou oporou mi byl manžel, který byl v domově ředitelem v 60. letech a přestavěl ho již tehdy na domov rodinného typu. Věděl, co a jak bych měla udělat, to mi tehdy moc pomohlo,“ vzpomíná Marie Kučerová a drží v ruce jedno z mnoha přání k 66. narozeninám, které nedávno oslavila. „PRO PANÍ ŘIDITELKU. MÁM TĚ RÁDA. HODNĚ.“ stojí na něm. Ředitelkou ale bude Marie Kučerová už jen velmi krátce, ke konci června se rozhodla odejít na odpočinek.

Co za bezmála 30 let ve funkci pro vás bylo těžší? Vyrovnávat se se státní byrokracií nebo zvládat péči o děti, které mnohdy nemají z domova žádné sociální návyky a jsou s nimi velké starosti?

Ani jedno ani druhé. Nejtěžší pro mne asi byly případy, kdy jsem byla bezmocná, nemohla jsem nic dělat. Někdy to pramenilo právě z byrokracie, protože existovala dvě nařízení, naprosto protichůdná, a já musela rozhodnout. A pak šlo o pár situací s dětmi, kdy to ale nebyla jejich vina, šlo spíše o naše zákony, jimž jsem se musela podřídit.

Za všechny případy mohu jmenovat jednu choulostivou causu. My máme za povinnost nahlásit, pokud se některému z dětí nějakým způsobem ublíží. A já jsem zjistila, že jedna 14letá dívenka měla pohlavní styk, když byla v rodině. Takže jsem to nahlásila, policie to vyšetřovala a zjistila, že k tomu došlo na svatbě její matky a že to byl de facto její bratr. Rodina odmítla vypovídat a věc se odložila. Při vyšetřování vyšlo najevo, že dívka měla poměr ještě s chlapcem zde z domova a ten byl odsouzený. To jsem si říkala, že přece není možné, a chtěla jsem složit funkci.

To byl jediný okamžik, kdy jste chtěla skončit?

Ano. Sice jsem to několikrát použila, ale nemyslela jsem to tak, tohle byla největší rána.

Obraťme list. Co vám naopak během vašeho ředitelování udělalo největší radost?

Radost vždy mám, když přijdou naše bývalé děti se svou rodinou, se svými dětmi, a pochlubí se, že žijí normálním rodinným životem. To je asi největší odměna pro nás pro všechny, kdo zde pracujeme.

Oblíbila jste si některého chlapce či dívku natolik, že jste si je chtěla vzít domů?

Skoro všechny malé děti (smích). Ale bohužel to samozřejmě nejde. Člověk může mít k dítěti bližší vztah, ale nemůže to dát najevo před ostatními, všechny musíte brát stejně a stejně se k nim chovat. Vzpomínám si, že když jsem ovdověla a brala jsem si sem svoje dcery, tak chtěly si vzít domů skoro každé dítě (smích).

Marie Hlůžková se svými gratulanty.
Prala v rybníku, nikdy nepotřebovala lednici. Marie Hlůžková oslavila stovku

Obrečela jste, když některé děti odcházely z domova?

Samozřejmě jsem byla dojatá. Vzpomínám si na případ, kdy šel chlapec do mezinárodní adopce do Dánska, protože zde se pro něj nenašla adoptivní ani pěstounská rodina. Tehdy mu bylo asi šest let, měl jít do školy a my jsme si to nedovedli vůbec představit. Když si ta rodina pro něj přijela, povídali jsme si, jak to vše bude, a když odcházeli, tak ta pěstounka řekla: My jsme šťastní, že máme tak krásné dítě, ale co vy, vám musí být hrozně, když vám ho odvážíme. To bylo dojemné, tohle se nestalo u žádné české rodiny.

Překvapily vás děti nějakým netradičním dárkem?

To je každou chvilku, tady vidíte třeba přáníčka k narozeninám od malých dětí. Píší, že mě mají rády, to je strašně milé.

Zažila jste naopak i okamžik, kdy nějaké dítě spáchalo něco ošklivého, co se jen tak zapomenout nedá?

Samozřejmě se kluci občas poperou, padne silnější slovo, ale nepamatuji nic mimořádného. Naštěstí.

V domově jste strávila bezmála třicet let. Asi se shodneme, že situace v těchto zařízeních se za ty roky změnila k lepšímu…

To určitě. V roce 2002 vyšel zákon o ústavní výchově, což byl významný mezník. Mimo jiné určil, že všechny domovy musí být rodinného typu, což my jsme ale dávno měli. A ještě jednou věcí se musím pochlubit. My jsme tu v roce 1994 jako první v republice zavedli experiment – nezletilé matky v dětském domově. Přicházely sem těhotné dívky z jiných dětských domovů nebo i z terénu. Pojali jsme to tak, že nešlo o jednu skupinu maminek, ale že byly tyto matky v rodinné skupině mezi ostatními dětmi. Měly samozřejmě svůj pokoj. Ověřovali jsme, zda to může fungovat, a díky našemu experimentu se i do zákona 109 dostalo, že i v dětském domově může být nezletilá matka s dítětem.

Je stále něco, v čem má stát vůči dětským domovům resty? Co by se mělo zlepšit?

Řešení odchodů z dětských domovů. Mladí lidé mnohdy odcházejí do naprosté nejistoty. U nás zůstat nemohou, na svoji rodinu se nemohou spolehnout a neexistuje kromě sociálního kurátora nikdo, kdo by jim pomáhal, poradil. Na to přechodné období by byla potřeba pomoc. Nejdůležitější je bydlení a pak pomoc v situacích, kdy hledají práci, něco zařizují… My je připravujeme, ale když jsou sami, je to pro ně velice těžké, poprvé se starají sami o sebe. Ještě bych zmínila jednu věc, kterou budeme navrhovat do úpravy zákona 109. Bylo by dobré snížit počet dětí v rodinných skupinách. Teď je to 6 až 8, my bychom chtěli 4 až 6. Čím méně, tím lépe, tím více se jim může vychovatel věnovat.

Poslední otázka – bude se vám stýskat?

Bude, ale zase ne tak moc, protože jsem se dohodla s novou paní ředitelkou, že zůstanu na malý úvazek jako psycholog. Takže se úplně neloučím. Tím udělám radost i dětem, které se mě ptaly, zda se na ně budu chodit dívat, až skončím (smích).