Jan Duchek z Klatov je člověk, který má spoustu aktivit a mimo jiné je také cestovatelem, který už navštívil mnoho míst ve světě. Před časem jsme s ním přinesli rozhovor, proto mě zajímalo, co se od té doby změnilo. První věta Jana Duchka byla: „Ptejte se mě na cokoliv, jen se mě neptejte, jestli nám šlo na cestách někdy o život.“

Nemáte tuhle otázku rád, proč?

No protože o život nám jde prakticky pořád a všem. Na to není zapotřebí jezdit do Peru nebo do Mexika. Podívejte se, kolik chodců zemře na přechodech. Také se mi občas dostanou do ruky smlouvy, které se svými zákazníky uzavírají společnosti zabývající se půjčováním peněz. Slibují, že pomohou vyřešit vaši finanční tíseň, ale ve skutečnosti jim jde hlavně o to, jak se dostat k vašemu domu, bytu, nebo dokonce k sociálním dávkám. No a postižení pak přemýšlejí i o sebevraždě. Nechápu, proč je takové „podnikání“ legální a proč je evidentní lichva tak obtížně definovatelná.

Kam vás zavály poslední roky a jaké zážitky jste si z cest přivezli?

Podzim 2008 nás zavál na Nový Zéland. To je moc příjemná země. Kromě pyramid nebo bájných měst, jako je třeba Machu Pichu, je tam úplně všechno. Deštné pralesy, nádherné pláže, geotermální oblasti, sopky, vysoké hory. Tučňáci, lachtani, lvouni, kiwi, terej bílý, albatros královský a nejsou tam hadi a velcí predátoři. Město Queens〜town je metropolí adrenalinových sportů, Novozélanďané a vůbec celá společnost působí velice sympaticky. Bylo nám moc líto, když město Christchurch, kde jsme svoji cestu po Zélandu končili, zasáhlo o dva roky později ničivé zemětřesení.

Určitě jste se podíval i na jiná místa. Kam to bylo?

Zajímavý byl rok 2009. Vydali jsme se do Sýrie, Libanonu a Jordánska. V Libanonu se právě konaly parlamentní volby, ve kterých vyhrál syn zavražděného premiéra Rafika Haríriho, Saad Haríri. Ani on už ale není premiérem. Dalo se čekat, že si teroristický Hizballáh nedá líbit obvinění z atentátu na jeho otce. No a nyní jsou demonstrace a mrtví v Sýrii a dokonce se demonstruje i v Jordánsku, které na nás v tom blízkovýchodním kotli působilo jako oáza klidu a míru. V souvislosti s touto oblastí bych se chtěl zmínit i o Egyptě. Odjížděli jsme odtamtud 27. prosince loňského roku a měsíc nato už byly na káhirském náměstí Tahrir statisícové demonstrace. Po pravdě řečeno to bylo ve vzduchu už v prosinci. Stávkovalo se kvůli daním a cestou do Asuánu jsme nemohli natankovat, protože pumpy byly zablokovány stávkujícími.

A nejsilnější zážitek?

Bylo jich hodně, ale který byl nejsilnějí, doopravdy nevím. Západ slunce nad ruinami antického města v syrské Palmyře, celodenní trek údolím Kadíša v Libanonu, Jupiterův chrám v Baalbeku, skalní město Petra v Jordánsku, noc strávená v poušti Wádí Rum.

Překvapilo vás někde něco?

V létě 2010, v tamních zeměpisných šířkách vlastně v zimě, jsme cestovali po jihozápadní Africe z Kapského města k Viktoriiným vodopádům. V Namibii jsme navštívili národní park Etosha, kde žije kompletní tak zvaná africká velká pětka. Slon, nosorožec, buvol, lev a levhart. Celé dva dny jsme směli vystoupit z auta jen v kempech nebo na oplocených odpočívadlech, samozřejmě kvůli naší vlastní bezpečnosti. V některých národních parcích dokonce jezdí s návštěvníky po zuby ozbrojený doprovod. No a ve vedlejší Botswaně jsme v národním parku v deltě Okawanga, kde také žije celá ta velká pětka a navíc krokodýl a hroch, spali na jakémsi ostrůvku ve stanu a dva dny chodili za zvěří pěšky s neduživým průvodcem, který se jmenoval Golden a jehož jedinou výzbrojí byl dalekohled snad ještě po Rommelových Afrikakorps. Vysvětlení pro to mám jediné. Na rozdíl od predátorů namibijských jsou predátoři v Botswaně klidnější.

Kam byste se chtěl podívat?

No jejda. Jenomže řada z nich už zůstane jen nesplněným snem. Loni jsme překročili sedmdesátku, a tak by cesta kolem himalájských Annapuren byla už asi nad naše síly. Také nás lákala Patagonie se svými nádhernými národními parky. Jenomže aby tam člověk mohl naplnit své představy, tak by musel mít obrovské štěstí na počasí, nebo neomezený čas a neomezené finanční zdroje. Nemůžeme si dovolit čekat týden v hotelu, než nám sv. Petr dovolí cestu v parku Torres del Paine.

Chystáte se někam letos?

Uvažovali jsme o národních parcích kanadského západu, ale manželka, která pro mě znamená neodmyslitelného parťáka, musí na oční operace, a to nám tak trochu nabourává časové kalkulace. Chybí nám sjet ještě některé zajímavé úseky na Donauradweg (Dunajská cyklostezka), zajímavé jsou i cyklostezky kolem Rýna nebo Mosely. To víte, vyrazit na kolech přes Dolomity, to už je také pro ty mladší.

Děkuji za rozhovor.