To je jedna ze zajímavostí, které odhalilo dlouholeté pozorování chování jelenovité zvěře na Šumavě.

„Rozsáhlý a mnohaletý projekt, který na Šumavě trval od roku 2005 do roku 2011, se zabýval studiem pohybu, aktivity a chování jelenovitých žijících na území Národního parku Šumava," vysvětluje Pavel Šustr, který je bývalým vedoucím telemetry týmu Správy NP a CHKO Šumava.

Jedním z výstupů telemetrického sledování tří druhů jelenovitých – jelena evropského, srnce obecného a losa evropského – je i zbrusu nová kniha Jelenovití na Šumavě, jejímž autorem je právě Šustr.

Celoroční sledování, kdy měla zvířata na krku upevněné speciální obojky, umožnilo vědeckým pracovníkům Správy NP a CHKO Šumava načerpat detailní informace o životě jelenovitých během celého roku.

Zajímavostí je fakt, že jeleni z německé i české strany hranice zachovávají původní návyky svých rodičů. „Jeleni na české straně Šumavy chodí přesně do míst, kde dříve stály dráty, které byly před státní hranicí. Stejné je to s německými," popisuje Šustr. V praxi to znamená, že němečtí jeleni chodí na pastvu do našeho vnitrozemí, ti čeští do Německa ale nikdy nepřijdou. Protože dráty označující naši státní hranici byly daleko před ní.

Telemetrie ale ukázala i další zajímavosti, třeba že jeden z jelenů ušel v době říje kvůli lani pořádnou dálku – vzdálenost mezi Strážným a Smrčinou. „Podíváme-li se například na poznatky týkající se jelena evropského, zjistíme, že na Šumavě potřebuje teritorium v průměru 60 km2 a meziročně shodné území opakovaně využívá v po sobě jdoucích letech," uvádí Šustr s tím, že populace jelenů a laní se dělí na sezonní migranty a usedlé jedince.

Srnec obecný potřebuje ke svému životu na Šumavě výrazně menší území než jelen, řádově jednotky km2. Občas ale podniká dálkové přesuny za účelem hledání nových teritorií, nejdelší zaznamenaný přesun sledovaného srnce měl přes 60 kilometrů.

Zajímavá zjištění přinesl i výzkum ohledně šumavské populace losa evropského. Vzhledem k úplnému vymizení třeboňské populace je ta šumavská dosud posledním zbytkem tohoto druhu v České republice. „Losa je tak třeba maximálně chránit i přes občasné škody na lese," míní Šustr.

Co se týká invazních druhů šumavské jelenovité zvěře – daňka evropského, jelena siku – nepředstavují zatím podle Šustra pro Šumavu větší hrozbu. „Nárůst počtu jelena siky však může v budoucnu způsobit problémy křížení s jelenem evropským," varuje Šustr.