Vůbec první písemná zmínka o prameni pochází od Vojtěcha Chanovského, když v latinském spise „Šlépěje nábožnosti české“ vydaném v roce 1659 mluví o studánce Vodolenské a o jejím působení. Roku 1748 nechal Jan Ferdinand hrabě Desfours asi sto kroků od hrobu Vodolenky postavit kapli k poctě Panny Marie Pomocné. Tento hrob byl ještě v těch letech označen dřevěnou mříží a byl uctíván.

Při výstavbě kaple byl hrob zničen.Kaple byla vysvěcena roku 1750 sušickým děkanem. V roce 1776 napsal známý zbynický farář František Hruška německy obsáhlý rukopis„VODOLENKA“ a uvádí v něm několik popisů zázračných uzdravení. Spis daroval Anně Marii Hraběnce des Foursové. Účinky tohoto pramene mají prospívat nemocným končetinám, bolestem kloubů, hojit hnisavé otoky. V obrozenecké době byly dokonce u pramene postaveny malé lázně s deseti vanami. Pacienti pobývali v blízké vesničce Vodolence.

Lázně ale neprosperovaly, proto baronka Antonie Sturmfedrová započala v roce 1853 s jejich úpravami, ale i přes její velkou snahu a velké investce nebyla o mnoho zvýšena návštěvnost lázní. Jednu neděli ke konci srpna 1867 improvizovali tu studenti zábavu a k ní dopravili sem starší klavír. Vypravil se sem i náš genius, hudební skladatel Bedřich Smetana, který tehdy byl hostem v Sušici u pana Angra, kapelníka Národního divadla. Často sem chodíval s přáteli z okolí i František Pravda. Léčil se tu i spisovatel Ivan Klicpera, jehož pravidelně navštěvovali Dr. Josef Gabriel a hrádecký kněz, spisovatel František Pravda.

Klicpera napsal tu 2 pověsti z našeho okolí: Na stráži a VodolenaV roce 1868 byl ze Svatoboru vybrán jeden ze základních kamenů Národního divadla. V roce 1869 tu marně hledal uzdravení herec Jan Kaška, člen Tylovy družiny Prozatímního divadla. Zemřel zde a byl pochován v nedalekých Svojšicích.Hostinec byl v provozu ještě několik let po druhé světové válce.Po uzavření hostince několik roků areál pustl, na počátku 60.tých let se počalo s budováním pionýrského tábora.

A na závěr pověst:

Za času vojvody Nezamysla zplodil Lopota Bytiš s manželkou Burkou syny Tuchonce a Krásoně, dceru pak Klatowku (zakladatelka Klatov). Esymislaw zplodil se svou družkou Klatowkou 4 syny, jeden měl jméno Klattowesan, druhý Wostrodic, třetí Lab a čtvrtý Kejchan, svému synu Labovi vystavěl dvorec Lab, který nachází se čtvrt hodiny od Klatow (dnešní Luby). Syn Lab ten sobě vzal si za ženu krásnou dívku jménem Trestinka, dceru rytíře Zymoroda. A v krátké době své bohatství rozmnožil a po své smrti zanechal dědice Bořka a dvě dcery, Wodolinku a druhou Hodolanku.Tato paní Klatowka byla pohanského původu a část svého dědictví věnovala pohanské víře, svou nejvetší víru měla v bohyni Klywynu.

Tuto bohyni uctívala Klatowka se svými syny a dcerami, a obyvateli velmi, a z toho jest také znáti, že celá tato rodina z rodu Bitišova byla víry pohanské, jeho žena Burka stejně jako Wodolenka byly vychovány jako pohanky, a také tak všichni žili, jak ale do Klatow pronikla víra a světlo víry křesťanské počalo prosvětlovat místní víru pohanskou, stejně jako bázeň boží, která dobře učinila jejich srdcím, kde nalezli pravého boha a útěchu v nebi a jedinou zemskou víru a své pohanství za omyl uznali. Z toho tedy vyplývá, že Wodolenka, sestra Rosmilova, který byl váženým klatovským občanem a pohanským vyznavačem, musela tedy uprchnouti z omylu pohanské víry, a tedy za sluncem východu pak skrz husté a tmavé lesy prodírati se musila, až na horu zvanou Svatobor narazila, která u města Sušice se nachází, kde také zastavila, aby zde svůj dům pro sebe a svou družinu vystavěla, a pak zde i zemřela, kde její blízcí pak její hrob učinili, tam pramen vytryskl, o kterém jsme tu pojednávali, a který se Wodolenka zove.

Zdroj: Obecní úřad Hrádek u Sušice