Je vlevo ode mě, přístroj ukazuje, že k němu mám 12,5 metru. Jdu vytčeným směrem. Zbývá deset metrů, sedm, pět, když šipka ukazuje mírně vlevo. Odbočuji a opět se blížím. Tři, dva a najednou zase dva půl metru. Přešel jsem to. Vracím se o krok zpět a dávám přístroj k zemi. Ukazuje 60 cm. Tady to je. Zapichuji ještě lavinovou sondu a už vím, že jsem se nemýlil. Pode mnou je člověk zasypaný lavinou. Našel jsem ho rychle, a tak ho ještě stačíme zachránit.

Přístroj pomůže

Právě jsem si stejně jako někteří další sobotní návštěvníci sjezdovek pod šumavským Špičákem vyzkoušel na vlastní kůži, jaké to je hledat člověka zasypaného lavinou. Použil jsem při tom jeden z vyhledávačů, které lyžařům i snowboardistům představoval horský vůdce Janek Bednařík.

„Ukazujeme lidem lavinové přístroje, protože jsou přínosem pro všechny příznivce tzv. freeridu, což jsou lidé jezdící mimo sjezdovky. Ti většinou nemají žádné povědomí o tom, jaká situace může nastat, když vás zasype lavina. V lavině totiž téměř každý člověk přežívá zhruba patnáct minut a pak umírá. I proto je velmi důležité ho rychle najít. Horská služba to tak rychle těžko může stihnout, proto je důležité, aby vám pomohli kamarádi, s nimiž tam jste. A pokud máte tento přístroj vy i oni, tak vás najdou včas. Navíc samozřejmě pomůže i profesionálním záchranářům,“ vysvětluje Bednařík. Ceny přístrojů, dvojnásobně větších než mobil, se pohybují zhruba od tří a půl do deseti tisíc korun. Přesto se podle Bednaříka do nich vyplatí investovat i u nás, kde se ani lidé jezdící mimo sjezdovky lavin většinou neobávají. „Šumava, stejně jako třeba Krušné hory, patří mezi lavinové terény,“ varuje horský vůdce.

Zasypaná: Byl to divný pocit

Kromě lavinových přístrojů mohli lidé vidět na Šumavě v praxi i lavinové sondy, největší zájem mezi přítomnými však vzbudila ukázka vyhledávání lidí zasypaných v lavině. Dvě figurantky si vlezly do vyhloubené díry ve sněhu a poté byly obě zasypány poměrně vysokou vrstvou sněhu. „Pod sněhem to bylo nepříjemné. Byla jsem tam pár minut, ale v té tmě se mi to zdálo nekonečné a přemýšlela jsem, jak dlouho mi vydrží vzduch. Když začal hrabat pes, tak jsem cítila tlak na hlavu a propadala se níž a níž. Byla jsem ráda, že jsem venku,“ řekla po vyhrabání 20letá Klára Hrachová, která přijela na Šumavu z Plzně a přihlásila se jako dobrovolník. Chtěla si to vyzkoušet, protože jezdí v terénu. Strach mít ale nemusela, Bad Petra Pospíšila i Erik Vlastimila Maxy odvedli výbornou práci a i přes množství přihlížejících velmi rychle zahrabané ženy vyhledali.