Kapr je pro většinu lidí u nás především kus vánoční tradice. Jenomže kapr obecný, to není jen jednorázová pochoutka o vánočních svátcích. Je to ryba, která proslavila nejznámější jihočeské zakladatele rybníků Štěpána Netolického i jeho pokračovatele Jakuba Krčína z Jelčan. Kapr dával a dává obživu tisícům lidí, kteří ho chovají, zpracovávají, obchodují s ním. Málokterá ryba - pokud vůbec nějaká - hraje v historii naší země takovou roli jako kapr. Jaký tedy je? Co se o něm neví?

SYMBOL KŘESŤANŮ

Odpradávna je ryba symbolem Ježíše Krista a posléze křesťanství. Ale těžko říct, zda se právě proto dostala na náš vánoční stůl. Podle historiků byla ryba znamením křesťanství dříve než kříž. V dobách po Ježíšově smrti byl kříž symbolem kruté smrti nejrůznějších zločinců. Křesťané byli pronásledováni a hledali znamení, podle nějž by se poznávali. Stala se jím ryba.

Ryba označovala Ježíše Krista. V řečtině, tehdy velmi rozšířeném jazyce, se ryba řekne ichthys. Jde o počáteční písmena řeckých slov Iesús Christos Theú Hyios Sótér, v překladu Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel. V řecké abecedě je to poněkud jednodušší; „th“ je totiž jedno písmenko. Kromě toho, že rybolov byl v biblických dobách velmi rozšířený a ryba byla nejlacinějším masem, potravou chudých, připomíná také, že Kristovi první učedníci Petr a Ondřej byli rybáři. A o Ježíšovi se mluví jako o rybáři lidí, navíc podle bible právě rybami nasytil zástupy hladových. Všechny tyto významy křesťanství nese ryba dál. Navíc údajně i biskupská mitra má tvar rybí hlavy.

UŽ STAŘÍ ŘÍMANÉ…

Když římské legie kolonizovaly Panonii (část dnešního Maďarska, Rakouska, Srbska, Slovinska a Chorvatska), všimly si v Dunaji kaprů. Kapři vydrželi dopravu až do Říma, měli chutné maso, které se dalo různě upravovat. Římští legionáři s sebou dokonce vozili na svá tažení živé kapry v kádích a rozšířili je tak téměř po celé Evropě.

POSTNÍ JÍDLO

Kdo začal kapra chovat? V českých zemích to byli mniši, a to už od šestého století. V době půstu nesměli jíst maso, a tak kdosi z nich využil toho, že z dvanácti Kristových apoštolů bylo sedm rybářů, a odvodil, že ryby jsou obdařeny zvláštními vlastnostmi a přízní Boží a masem rozhodně nejsou. V Čechách se tak rybníkářství šířilo společně s křesťanstvím. První kapři v Čechách se objevili asi v 9. století, v době vlády Karla Velikého. Rybníky vznikaly zpočátku jen u klášterů. Ve 13. století je začala zakládat i šlechta, později i města. První příručku o rybníkářství a chovu kaprů napsal roku 1547 historik a olomoucký biskup Jan Dubravius.

BÍLÉ MASO NA TALÍŘI

Ryby patřily do běžného jídelníčku Čechů během jejich historie často. Zlatý věk ryb byl v období vlády Jagellonců při rozvoji rybníkářství. Tehdy si dokonce vesnická čeládka vymiňovala, že rybí pokrmy nemají být zařazovány více než dvakrát za týden! Ryba nebyla považována za maso, stala se postním jídlem. Až po třicetileté válce se stala vzácností. Jako postní jídlo jsou tedy pochoutky z ryb součástí štědrovečerní tabule, pro křesťany navíc se všemi významy, které rybě za dávných časů přidělili. Přibližně v posledních dvou stoletích jsme však od tohoto chvályhodného zvyku značně ustoupili. Taková změna ovšem neprospívá našemu zdraví. Rybí maso totiž obsahuje kvalitní bílkoviny, a mořské ryby jsou důležitým zdrojem potřebného jódu, důležitého pro správnou funkci štítné žlázy. U dětí jsou nezbytné pro správný růst a vývoj zejména nervové soustavy. Ryby patří na stůl nejen o Vánocích.

ZÁBAVA S RYBAMI

Věřili byste, že nejen s udicí u rybníka, ale i na stříbrném plátně či obrazovce může být s němými rybami skvělá zábava? Třeba taková Ryba na suchu! Tak se totiž jmenuje stará česká komedie s Vlastou Burianem v titulní roli převozníka a majitele půjčovny lodiček. Je to muž svérázný a populární široko daleko, protože bydlí v domku přímo na břehu řeky a zachránil před smrtí desítky tonoucích nešťastníků i sebevrahů. Právě se očekává, kdo bude jubilejním stým zachráněným, když se Ryba dozví, že se řeka bude regulovat a on nejenže přijde o práci, ale nebude mít koho zachraňovat! Komedii natočil v roce 1942 režišér Vladimír Slavínský a pamětníky může potěšit setkání s legendami českého herectví jako Vítězslav Vejražka, Jaroslav Marvan, Zdeňka Baldová nebo František Filipovský.

SPOLEK TICHÝCH BLÁZNŮ

Škoda, že se spolu nemohli sejít v jednu chvíli u jedné řeky. Spojoval je totiž stejně ušlechtilý zájem: rybolov. Jejich nekorunovaným králem by byl spisovatel Ota Pavel. „Jdu proti řece, v řece je stříbro a zlaté listí. Jdu sám… Nehoukají tady auta, ani nedrnčí tramvaje, abych couvnul. A to je vlastně hlavní důvod, proč jdu na štiky,“ napsal kdysi v jedné ze svých povídek. U milované Berounky hledal lék na svou nemoc a ani přitom zrovna nemusel chytit zlaté úhoře, o nichž básnil jeho tatínek Leo Popper.

Chybět by samozřejmě nesměl Jan Werich a Rudolf Hrušínský. Oba byli velcí herci i velcí rybáři. Temperamentní Werich se u vody měnil v bytost tichou, až pokornou. Chytal cejny, kapry, candáty i štiky, pstruhy na mušku jezdil často chytat na svou chatu ve Velharticích, kolem které tekla Ostružná, a jeho největším snem bylo ulovit hlavatku, což se mu jednou splnilo na výletě na Slovensko. Ryby stejně rád lovil i pojídal a vůbec nejradši měl pstruha na másle. S Rudolfem Hrušínským zažil první rybářské úspěchy jeho syn Rudolf, který s ním trávil dlouhé hodiny krásného mlčení na Lužnici. Dnes jezdí za rybami do Mongolska, kde se zatím jeho rekordním úlovkem stal stotřiceticentimetrový tajmen.

ZÁHADNÝ JAKUB JAN RYBA

„Hej, mistře, vstaň bystře,“ zpívá se v mnoha kostelech na Štědrý den v České mši vánoční skladatele Jakuba Jana Ryby. Poprvé tuto svou skladbu uvedl roku 1796 v kostele Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále, kde působil jako regenschori. Jakub Jan Ryba se narodil 26. října 1765 v Přešticích do kantorské rodiny. Již ve čtyřech letech počmáral mnoho papírů „notami“. Protože byl papír vzácný, dali dítěti raději do ruky staré housle, ale netušili, že si je tak oblíbí, že s nimi bude i usínat. Od sedmi let ho otec učil také zpěvu a hře na klavír a spolu hráli v kostele v Nepomuku. Nadaného hocha se posléze ujal strýc Jan Vaněček, který si ho roku 1780 odvedl do Prahy. Jakmile mu skončila výuka na gymnáziu, běžel do některého ze vznešených pražských chrámů a nechal se okouzlovat hudbou. Začal si také opisovat různé skladby a stal se členem školního smyčcového kvarteta. Po dvou letech studia začal sám komponovat. O jeho skladby byl velký zájem. Když už se zdálo, že se stane jakýmsi pražským Mozartem, poslal mu otec dopis, aby přijel do Nepomuku a ucházel se o učitelské místo. „Sbohem, milá Praho, sbohem mé vzdušné zámky!“ loučil se poslušný syn a vrátil se tam, odkud přišel. Své učitelské štace několikrát měnil, tou poslední byl Rožmitál pod Třemšínem. Oženil se s Annou Láglerovou, s níž přivedl na svět třináct dětí. Jakub Jan Ryba těšil srdce i duše lidí. Zarmoutil je jen jednou. To když si 8. dubna 1815 v lese za Rožmitálem dobrovolně vzal život.

Hana Sádlíková