Tři týdny strávil počátkem letošního roku s manželkou a přáteli na dovolené v Etiopii Klatovan Petr Pavlas. O zážitky z této exotické africké země se podělil i se čtenáři Deníku.

Proč jste se rozhodli zrovna pro Etiopii?

Jedním z důvodů bylo, že náš kamarád má přezdívku Habeš (starší název Etiopie, pozn. red.), takže jsme celou výpravu nazvali s Habešem do Habeše. Kromě toho je Etiopie na africkém kontinentě zemí s nejdelší vlastní historií, která nebyla nikdy dlouhodobě podrobena Evropany ani Araby, má tedy vlastní kulturu a turisticky je rozhodně velmi zajímavá.

Jak vypadá život tamních obyvatel?

Typický venkovský obyvatel žije ve dvou tukulech, kruhových stavbách z bláta, kamenů a slámy. V jednom z nich má chlév a kuchyni a ve druhém ložnice. Ten, který jsme navštívili, byl dokonce patrový, takže nahoře spaly děti a dole rodiče. Život na venkově se tam za posledních několik stovek let příliš nezměnil, kromě toho, že dnes mají i v malých vesnicích školu a že si venkované přivydělávají službami pro turisty. Jinak žijí hlavně z toho, co si vypěstují, peněz jim projde rukama minimálně. V odlehlejších osadách není ani elektřina. Jako vesnice jsou v průvodci označeny vlastně jen osady bez jakékoli občanské vybavenosti, pokud je někde třeba jen tržnice, obchod nebo hospoda, už je to město. Pokud jde o městskou zástavbu, vysoké budovy jsou jen ve velkých městech, především v Addis Abebě (hlavní město, pozn. red.). Tam je zajímavé, že nejsou nijak odděleny bohatší části od chudších, takže třeba vedle mrakodrapu ženou kozy nebo se tam povalují bezdomovci. Vyloženě čistých a výstavních čtvrtí je málo, většinou jsou to vládní čtvrti.

Co Etiopie turistům nabízí?

Je tam řada přírodních zajímavostí i památek. Z přírodních zajímavostí jsou to například Simienské hory, kde žije i řada pro nás exotických zvířat, například kozorožci, je možné i procházet přímo skrze několikasethlavé smečky opic dželada. Zaujme i jezero Tana, kde jsme viděli ve volné přírodě hrocha. Tamní krajina je zajímavá i velkým množstvím erozních rýh, které vytvořily hluboko zaříznuté řeky, Ty jsou ovšem v období sucha většinou vyschlé, naopak v období dešťů je tam tolik vody, že řada oblastí je zcela odříznutých od světa.

Etiopie nabízí i hodně historických pamětihodností. Navštívili jsme dva skalní chrámy v Gheraltě vytesané přímo ve skalních věžích. Do jednoho z nich jsme lezli po kolmé skalní stěně s vytesanými důlky. To byl jeden z našich nejsilnějších zážitků z Etiopie, pomoc tamních průvodců byla velmi vítaná. V Aksúmu jsme viděli monolitické náhrobky vládců Ak〜súmské říše ještě z předkřesťanské doby, které jsou památkou UNESCO. Další zajímavostí Aksúmu je, že podle etiopské pravoslavné církve je tam uchován originál archy úmluvy ukradené Židům zakladatelem šalamounské dynastie Menelikem, nemanželským synem Šalamouna a královny ze Sáby. Originál archy ovšem nesmí vidět ani Abuna, tj. nejvyšší představitel etiopské církve, nesmí jej vidět ani strážce archy, který poté, kdy vstoupí do domu archy, už z něj nesmí nikdy odejít a nesmí se s nikým setkat. Každý chrám této církve má kopii archy, ty byly prý vyrobeny pro zmatení hledačů archy. Otázkou ovšem je, jak kopie dělali, když originál nesmí nikdo vidět (smích). Další památkou UNESCO, kterou jsme navštívili, je Lalibela, kde nechal král Lalibela ve 12. století vytesat jedenáct monolitických chrámů,vlastně „soch“ ze skály. Práce trvaly 24 let a vznikl unikát, který má obdobu pouze snad ještě někde v Indii.

Jaké je tam jídlo?

Tradičním jídlem je indžara, což je kvašená chlebová placka z tamní obiloviny miličky habešské. Mně chutnala, až na to, že má výrazně nakyslou chuť, která může Evropanům poměrně vadit. Na tuto placku se pak dá jakékoliv jiné jídlo, masité nebo bezmasé, které se pak nabírá kusy placky odtrženými po stranách. Maso se v Etiopii jí skopové a hovězí, v menší míře drůbež, vždy je ovšem velmi tvrdé a pro nás v podstatě nerozžvýkatelné. Vepřové maso se tam nejí, velkou část obyvatelstva tvoří etiopští pravoslavní křesťané, kteří se drží Starého zákona a stejně jako Židé vepřové nejí. Zhruba třetinu tvoří muslimové, kteří také ne. Jídla bývají často velmi ostrá, jejich základ tvoří většinou omáčka se značným podílem papriček chilli.

Jak vypadá v Etiopii doprava?

Doprava existuje pouze letecká a autobusová, jediná železniční trať vede mezi Addis Abebou a Džibuti, v současnosti je ale mimo provoz. My jsme využívali hlavně letecké dopravy. Vzdálenosti jsou tam poměrně velké, Etiopie je dvakrát větší než Francie, a přejezd na vzdálenost pěti šesti set kilometrů znamená, i pokud je pěkná silnice, dvanáctihodinovou cestu autobusem. Pro většinu Etiopanů je ovšem letenka, která přijde na zhruba dva tisíce korun, finančně nedostupná. Autobus jsme použili pouze jednou, lokální autobusová doprava je však pro Evropana poměrně „drsná“. Jeli jsme po nezpevněné silnici, která byla navíc v rekonstrukci, takže to házelo, prášilo, celá cesta byla navíc doprovázena značně halasnou hudbou z řidičova rádia. Zvláštností je také, že autobusy odjíždějí až když jsou zcela plné, dokud má řidič dvě místa volná, tak prostě neodjede. Mezi velkými městy pak jezdí moderní klimatizované autobusy.

Jak se tam turista domluví?

Skoro všude se určitě domluví amharsky, což je úřední jazyk (smích). V amharštině jsme uměli ovšem jenom pozdravit a několik číslovek. Kromě starších lidí ale skoro každý Etiopan umí anglicky. Na druhém stupni základní školy tam mají angličtinu povinnou, na středních a vysokých školách se vyučuje pouze v angličtině.

Na kolik přijde cesta?

Za letenky jsme platili dvacet osm tisíc korun na jednoho, měli jsme v tom ovšem zahrnuty i vnitrostátní lety v Etiopii.

A na závěr typicky česká otázka. Jaké tam mají pivo?

Pivo mají dobré, většina tamních piv by mohla směle konkurovat našim značkám. Většina Etiopanů si ovšem komerční pivo nemůže dovolit, ačkoliv na naše poměry není příliš drahé, a tak si vaří domácí pivo, což je v Etiopii už po staletí rozšířený zvyk. My jsme domácí pivo neochutnali, ovšem podle těch, kteří jej pili, je značně nakyslé a pro Evropana těžko pitelné. Kromě piva je v Etiopii hodně rozšířena i medovina, která se podává zpravidla kvasnicová, v podobě burčáku.

Děkuji za rozhovor.