Narodila se 18. března 1927. Jak vzpomíná na události, které se staly před sedmdesáti lety? „Byl 5. květen 1945, sobota odpoledne. Dozvěděli jsme se, že do Čachrova jedou americké tanky. Protože jsme bydleli blízko silnice v Šáleném mlýně, sešli se u nás chlapci a děvčata a čekali jsme. Najednou přijely od Čachrova po silnici první americké tanky, které nám přivezly svobodu. My jsme mávali a házeli na ně květiny. Byl máj, tak všude bylo plno květů. Oni na nás také mávali a házeli čokoládu. Byli jsme rádi, že je konec války, a tak jsme se stále smáli a zpívali. Tanky odjížděly ke Klatovům. Večer jsme šli do kostela, kde byla májová pobožnost. Tam jsme se modlili a zpívali. Lidé se radovali, byl konec války. Mně bylo 18 let," říká Benešová.

Ke konci války jezdily vlaky smrti. I na ty pamětnice zavzpomínala. „Byly to uhláky a v nich namačkáni vězni z koncentráků. Jezdily jen v noci, ve dne se bály hloubkařů. Takový vlak stál celý den na trati u Kozí. Lidé jim tam nosili jídlo. Trestanci museli vykopat jámu a házet do ní mrtvé. Za jeden den jich bylo 42. Pak po osvobození přivezli z Klatov gestapáky a ti je museli vyndat a dávat do rakví. Byli pak vystaveni na návsi a slavnostně pohřbeni na místním hřbitově. Potom byli v sokolovně ubytováni naši vojáci ze západní fronty. Byli to hlavně svobodní chlapci, a tak pořádali tancovačky, chodili jsme tancovat každý týden. V srpnu se s námi zúčastili dožínek, připravili alegorické vozy. Průvod šel od nádraží. My jsme byli v krojích, několik nás jelo na koních. V sousední vesnici Kozí se vrátil z války František Červený, letec z Anglie. Na jeho oslavu bylo připraveno slavnostní přivítání, oslava a večer tanec," vzpomíná pamětnice.

Benešová je dvojnásobnou matkou, čtyřnásobnou babičkou a osminásobnou prababičkou. „Jednou jsem si řekla, že jsem toho zažila už dost a rozhodla se, že napíšu kroniku našeho rodu. Sedla jsem a začala psát. V kronice mám zmapovanou první světovou válku, kterou zažil můj tatínek, druhou světovou válku, osvobození Běšin americkou armádou, nu prostě jak to bylo. Kroniku jsem napsala kvůli vnoučatům, protože se to ve škole neučila. Ani moje děti. Za komunistů se o tom nemohlo mluvit. Tak jsem chtěla, aby věděli, jak to vlastně všechno bylo. Kroniku jsem napsala, když mi bylo skoro sedmdesát. Začala jsem ji psát v roce 1993, pracovala na ní zhruba rok, a moje vnoučata to strašně ráda čtou," chlubí se rodinná kronikářka.

Hana Sádlíková

Celostránkový rozhovor s pamětnicí Marií Benešovou si můžete přečíst ve středu 13. května v Týdeníku Klatovska.