Friedrich Reithmeier se narodil 14. srpna 1936 v obci Fleky (německy Flecken) poblíž Nýrska, která tehdy spadala pod farnost v Červeném Dřevě (Rothenbaum), v tamním kostele byl Friedrich také pokřtěn. Ve Flekách tehdy žily pouze německé rodiny, Reithmeierovi nebyli výjimkou. Otec Karl byl vyučený švec, ale aby uživil rodinu, věnoval se též malému rodinnému hospodářství. Matka Josefa pocházela z rodu Baierlů z nedalekého Liščí (Fuchsberg). V malém rodinném domě o třech místnostech se tísnila rodina o čtyřech lidech, v přístěnku žili otcovi rodiče. Chloubou hospodářství byly tří krávy a jedno tele.

Otec Karl sice sloužil v československé armádě v Rokycanech, když ale roku 1938 byla všeobecná mobilizace, nenastoupil. Z pohledu tehdejších, ale i poválečných československých úřadů se tak dopustil dezerce, což mělo dopad na jeho pozdější osud i osud rodiny. Do německé armády byl otec povolán roku 1943, matka tak s Friedrichem a jeho právě narozenou sestrou zůstala na celé hospodářství sama a musela do rodiny najmout dívku na výpomoc. Karl Reithmeier bojoval s wehrmachtem v Rusku, při návratu padl v Šlesvicku-Holštýnsku do britského zajetí a díky poslechu stanice BBC si tam s předstihem dokázal udělat představu o tom, jaký osud čeká německojazyčné obyvatelstvo Československa po válce. Nechal se proto po válce raději propustit do Bavorska a do rodných Fleků se už nevrátil – respektive ano, ale pouze jednou, nakrátko a ilegálně.

První přijímání na sklonku války

Friedrich nastoupil školní docházku v roce 1942, do vícetřídky v Červeném Dřevě. Místní učitel Klima pocházel ze starousedlické rodiny místních vzdělanců, z níž tradičně pocházeli kněží, učitelé i lékaři. Přestože hranice s protektorátem byla od Fleků vzdálená pouze deset kilometrů, pamatuje si pan Reithmeier pouze jednu návštěvu lazaretu v Klatovech, kde v té době pobýval jeho zraněný otec. Naopak dnešní česko-bavorská hranice (která i před rokem 1938 lákala pašeráky) v letech 1938-1945 neexistovala, šlo ji volně překračovat. To bylo možné i bezprostředně po válce, tehdy už to ale bylo nebezpečné. Škola v Červeném Dřevě fungovala do začátku dubna roku 1945, poté byla z bezpečnostních důvodů uzavřena.

Oblastí procházely malé skupinky ustupujících německých vojáků. V samotných Flekách a okolí neprobíhaly žádné boje a střety, zato sousední Nýrsko Američané ostřelovali. Friedrich měl toho dne (na Bílou sobotu roku 1945) první přijímání v Červeném Dřevě. Obřad byl krátký, proběhl pod stromy, aby byli účastníci chráněni. Po skončení se všichni rychle rozešli domů a tam už zůstali. Němečtí obyvatelé Fleků a okolí měli z amerických vojáků obavy (matka chtěla na dům vyvěsit bílou vlajku, ale jeden ustupující německý voják jí to rozmluvil), když ale nakonec přišli, chovali se lidsky – pouze si tu a tam přilepšili něčím k snědku. Největším překvapením pro Friedricha a řadu jeho sousedů byli američtí vojáci černé pleti – první živí černoši, které Friedrich viděl.

Tajná návštěva otce

Bezprostředně po válce navštívil jednou v noci Fleky tajně otec Karl ze sousedního Bavorska. Věděl, že se nebude moct vrátit domů, protože by coby odmítač mobilizace riskoval v poválečné atmosféře život. Byl také přesvědčen, že všechno německé obyvatelstvo Československa čeká odsun, což tehdy ještě mnozí považovali za poplašnou zprávu. Rodiče se tehdy dohodli, že aby mohla být rodina pohromadě, musí všichni odejít do Bavorska. Otec opustil Fleky ještě téže noci, přes blízkou hranici si poté Reithmeierovi začali přenášet nejnutnější majetek, například matčin šicí stroj. Na tom se ale Friedrich nepodílel, byl ještě příliš malý.

Po odchodu Američanů přibyla do oblasti československá armáda, ale i jiní ozbrojenci, kteří se dopouštěli násilí i krádeží. Hranici ale střežili až do konce roku 1945 předváleční českoslovenští pohraničníci, kteří měli s místními spíše korektní vztahy a sem tam přimhouřili oko. Celková atmosféra ale byla napjatá – Němci museli nosit na rukou bílé pásky a měli omezený přísun potravin. Kdo měl hospodářství, byl na tom o něco lépe, ale například obilí se muselo odevzdávat. Když Friedrichova matka část obilí před odvodem skryla, hrozil jí horkokrevný český voják pistolí. Naštěstí ho jeho starší, zkušenější kolega uklidnil a matce se nic nestalo.

Potrestaná nespravedlnost

Nešlo ale o jedinou návštěvu českých vojáků u Reithmeierových doma. „To takhle přišli dva čeští vojáci, kteří během týdne sloužili ve Flekách, jednoho sobotního poledne s koly a kufry k nám do domu, každý s jednou pistolí. Pamatuju se ještě, že jsme měli psa, ten je nepustil ke dveřím a oni mu přiložili k hlavě pistoli. A potom všechny přítomné zavřeli v pokoji. (…) Všechny obleky, prádlo, fotoaparáty a podobně, co člověk mohl potřebovat, nacpali všechno do kufrů a vzali si. Nám řekli, svatouškovsky: ‚Otec je zavřený v Klatovech a my si všechno vezmeme.‘ Což nebyla tak úplně pravda. Potom, když byli hotoví, zase dveře odemkli a zmizeli,“ vzpomíná pan Reithmeier na příhodu s překvapivým vyústěním. „Návštěvy“ českých vojáků si totiž všiml český pohraničník, který na vojáky podal oznámení. Ti byli za krádež odsouzeni a museli majetek Friedrichovým prarodičům vrátit.

„Moc jim to pak ale nepomohlo, protože to bylo koncem roku 1945 a v roce 1946 byli sami vysídleni. Potom tam všechno zase zůstalo a bylo zase po tom,“ ví dnes pan Reithmeier. „Ale že v roce 1945 český státní příslušník podal oznámení na své vlastní krajany, když dělali něco nespravedlivého, to se asi nedělo moc často.“ Má tím na mysli nespravedlnost vůči Němcům, kteří byli v tomto období zbaveni svých občanských práv.

Útěk do Německa

Rodina Reithmeierových opustila Československo ještě předtím, než začaly transporty německého obyvatelstva. V polovině listopadu 1945 přešli otec, matka a obě malé děti hranici poblíž bavorského Jägershofu, kde přečkali zbytek noci. S sebou si vzali jen trochu oblečení a drobný nábytek, některé věci rodiče přesunuli již dříve. Druhého dne se přesunuli do blízkého Vorderbuchbergu, kde měl otec pronajatý pokoj. Pan Reithmeier v této obci, vzdálené jen pět kilometrů od české hranice, žije dodnes.

Podobně jako Reithmeierovi opustila své rodné obce v šumavském pohraničí řada německých rodin, i prarodiče Josef a Josefa Baierlovi z Liščí. Prarodiče Reithmeierovi naopak ve Flekách zůstali až do roku 1946, kdy byli odsunuti do Německa přes pobyt v táboře u Železné Rudy (šlo o Alžbětín – pozn. ed.) a Furth im Wald.

Železná opona a požár kostela v Červeném Dřevě

Friedrich Reithmeier zůstal věrný příhraniční obci Vorderbuchberg po celý život, kromě krátkého období v šedesátých letech, kdy šel za prací do Stuttgartu. Oženil se s místní dívkou, která se narodila až těsně po válce. Po otcově vzoru se vyučil ševcem, když později toto řemeslo kvůli industrializaci ztratilo na významu, živil se jako dělník na železnici. Téměř z bezprostřední blízkosti tak mohl sledovat budování železné opony a bourání příhraničních vesnic. První na řadu, už v roce 1948, šla stavení na kraji obcí, mezi nimi i Reithmeierovic dům ve Flekách.

„Dramaticky to probíhalo zejména v případě kostela v Červeném Dřevě jednoho pěkného dne, rok už přesně nevím, 1954 nebo 1955. Na každý pád ho nejdřív zapálili. Podle sdělení tisku prý požár způsobila straka, o tom si každý může myslet, co chce. Nikdo každopádně nehasil. A o dva roky později potom zbytky vyhodili do vzduchu a bagry to srovnaly se zemí. Bylo tam později uzavřené vojenské území a nikdo neměl vědět, že tam jednou někde stával hřbitov nebo kostel,“ vzpomíná Friedrich Reithmeier, který do kostela jako dítě pravidelně chodíval.

Dokumenty z místní fary prý vítr při požáru odvál až do Německa, za němého přihlížení řady původních německých obyvatel obce. Železná opona vznikala postupně – nejprve šlo o hlídanou zónu, pak se objevily dráty a nakonec bunkry. Pan Reithmeier se do své původní vlasti poprvé podíval v roce 1964. Rodný dům nestál, u Fleků už začínala uzavřená oblast. Byl to smutný pohled, dvě noci po návštěvě nespal.

Pád železné opony a obnova základů kostela

Pád železné opony pana Reithmeiera v roce 1989 překvapil i potěšil, dává ho do souvislosti i s aktivitami tehdejšího polského papeže. Do své někdejší vlasti jezdí pravidelně, i protože zůstal tak blízko, s ní zůstává spjat. „Domov je jako matka, druhý domov jako macecha,“ říká navzdory tomu, že na místě domu jeho rodičů je dnes pustina a včelín, ani někdejší cesty už nejdou rozeznat. Po pádu železné opony se ale někdejším německým farníkům podařilo identifikovat a znovu odkrýt základy kostela v Červeném Dřevě, pan Reithmeier patřil k nejaktivnějším z nich. Při odkrývání základů podle svých slov odpracoval alespoň sedm set hodin.

Dnes jsou půdorys někdejšího kostela a zbytky hřbitova navštěvovaným místem, vede k nim i cyklostezka – pan Reithmeier vynaložené práce a námahy nelituje. Živý zájem projevuje i o budoucí osud nahrávky rozhovoru, který nám poskytl. Nerad by, aby jeho slova byla jakkoli překrucována. „Abychom byli přáteli, musí se obě strany držet pravdy,“ zdůrazňuje.

Autorem je organizace Post Bellum, která spravuje sbírku Paměť národa