„Pracovala jsem ve škole. Práci jsem měla ráda. V té době jsem měla dvě děti, dceru Kristýnku a syna Martina. Dceru mám zdravou, ale syna nemocného. Je autista a má psychické problémy. Museli jsme ho přesunout ze základní školy do speciální, takže přišly velké změny, což tyto děti nemají rády. Vůbec se mu tam nelíbilo, měl špatné známky. V osmé třídě zažil šikanu a přestal nám úplně chodit do školy. Já chodila ještě do práce. Syn začal být agresivní, nadával své sestře, někdy ji i uhodil, popral se s tátou. Nakonec začal fyzicky týrat i mě, bil mě, házel po mně věci. Hodně to bolelo. Pak se nám začal syn sebepoškozovat, řezal se po rukách. Nemohla jsem se na to už koukat a začala hledat odbornou pomoc. Oslovila jsem kurátora a ten mi poradil nechat syna v psychiatrické léčebně. To byla pro mě další bolest. Syna jsme odvezli do léčebny a já se psychicky zhroutila a na dva týdny skončila na psychiatrii," vypráví paní Jana.

„Po propuštění jsem měla zdravotní problémy, že jsem musela zůstat doma na neschopence a brát léky. Nejvíc mě bolelo, když nám syn volal, plakal a prosil: „Mami, prosím, vemte mě domů. Já už budu hodný!" Po dvou měsících nám ho pustili domů. Doufala jsem, že vše už bude dobré a já budu zase pracovat. Ale syn začal znovu. Opět byl přijat do léčebny. Já marodila dál, brala jsem léky na deprese a chodila k psychiatričce. Po devíti měsících nám ho pustili domů. Ukončila jsem pracovní poměr, protože někdo musel zůstat se synem doma a starat se o něj. Měl touhu, že se zabije. Když to slyšíte od svého dítěte, je to strašná věc a proto jsem musela hledat další pomoc.
Navíc i přes takovou bolest jsme s manželem chtěli miminko. Moc jsme si ho přáli. Nakonec se mi podařilo otěhotnět. Mé těhotenství bylo ale rizikové, musela jsem brát léky a mít klidový režim. Se synem to nešlo, dělal nám naschvály, byl agresivní, rozbíjel věci. Na mě byl zlý, málem jsem přišla o miminko. Opět jsem to musela řešit s kurátorem a syna dali do ústavu. V té době jsme bydleli v pronájmu. Byt byl moc pěkný, ale bohužel drahý. Manžel to táhl sám z jednoho příjmu, já neměla na nic nárok.

Před půl rokem se nám narodila dcera Eliška. Je to naše vytoužené miminko. Máme z ní velkou radost. Ale záhy pro nás přišla velká rána. Manžel, jak všechno táhl z jednoho platu, nezaplatil dva nájmy a kauci. Dostali jsme výpověď z bytu. Co teď? Vždyť máme děti a nechceme o ně přijít. To bych už psychicky neunesla," uvedla paní Jana s tím, že jí pomohla psycholožka, která kontaktovala domov pro matky s dětmi v tísni. „Netrvalo dlouho a volali mi z azylového domu v Klatovech, že se pro nás uvolnilo místo a můžeme nastoupit. Bohužel ale do jiného města – bez zvířat a bez manžela! Byl to pro mě strašný šok, ale koukala jsem na děti, abych je měla u sebe a hlavně jsem si je chtěla zachránit sama. Za to jsem moc vděčná, že to tak dopadlo a nemám nic se soudem. Trvalo dlouho, než jsem si v azylovém domě zvykla. Hlavně mi pomohly zdejší sociální pracovnice, také moje psycholožka a hlavně můj manžel a mé dcery, na které se každý den můžu usmát, pohladit je. Věřím, že brzy se nám podaří najít byt a my se budeme moci stěhovat a být zase celá rodina pohromadě," dodává 36letá žena.

H. Jakubčíková Sádlíková