Pálenka z r. 86

Stavajte cholopci, v půl páté ráno dělá budíček jedna z čiperných babiček, bouchající klackem na stany. Něpanimajem, zkoušíme stařenku ošálit, stavajte buděme kušat, neodbytně pokračuje. Nic jiného nezbývá, a tak lezeme ven. Horká voda na čaj, mléko, chleba, špek, okurky a máslo je naservírováno v trávě. Bedlivě dohlíží, abychom se neošidili, a tak máslo musíme na krajíce dávat po velkých kusech, žádné roztírání. Martin musí jít s naší hostitelkou ještě natrhat česnek, bez něho to prý není snídaně. Taky dostáváme historickou láhev pálenky z roku 86, tomu říkam suvenýr. Balíme tábor, nakládáme nosiče, když v tom přijíždí druhá snídaně. Jiná babička nám nese teplé pirožky se slovy kušajte, a tak se prokousáváme k odjezdu na další etapu.

Nápor cujky

Stešina je název další civilizace, kde je jenom pomník z Velké vlastenecké a magazín. Mají tu tonik, ten bodne v tom vedru a klopíme tam lahvinky. Začínam mít pocit, jako bych vypil decáka vodky na lačno. Zkoumám etiketu na lahvi, osvěžující nápoj je mixován s tvrdým alkoholem. Proto se ta prodavačka tak usmívala , když mi ho podávala.

Radinka nás vítá opuštěnými domy a čerpací stanicí v rozpadu, 50 na 50 obydlenost. Federivka v bledě modrém, stáčíme se zpět do Ivankovského okresu. Naše ležení rozprostíráme v březovém háji poblíž Domanivky. Po dostavění stanů cítím nějaký zápach, a tak zjišťuji, zda není na blízku nějaká mršina. Po nějaké době žádam Ajťáka, zda by nemohl své vyzuté boty přesunout do jiného sektoru. Zápach vyřešen. Všichni jsme špinaví a propocení, voda žádná ani na pití. Dva dobrovolníci se vydávají sehnat tekutiny do nedaleké vesnice. Dvě hodiny je s Mírou vyhlížíme na kraji lesa a děláme si starost. Ztraceni u Černobylu, asi byli rozřezáni na orgány, by zněly titulky. Při západu slunce dorazili naši dva hrdinové, nacucaní jak houby, museli chudáci odolávat náporu cujky, aby zachránili své kamarády od jisté smrti žízní. Za hrozného chrápání Ondry se snažíme usnout.

Radiace jako jinde

Poslední ráno - balení a etapa před námi s cílem v Chočavě. 350 kilometrů naježděno na kolech v oblasti, kam se nikdo nehrne. Možná, že jsme protrhli tu pomyslnou hráz strachu pro ostatní. Možná, že nám nefungovaly dozimetry a lidé nám lhali. Možná, že jsme hlupáci, že jsme se sem vydali. Každopádně nechceme zlehčovat to, co se tu před čtvrt stoletím odehrálo a mělo následky na lidském zdraví. Můžeme říci, že je tu nádherná příroda, super lidi a radiace jako všude jinde.

Václav Faust