Máme 15 minut

Náš čas ve městě duchů vypršel, odjíždíme k elektrárně. Zastavujeme 300 metrů za sarkofágem. Pachadíme kušat, říká průvodce a vede nás k mašinám, které změří naši kontaminaci. Rozsvěcuje se nápis čisto. Vcházíme do jídelny pro hodinové dělníky likvidátory. Dostáváme opravdu vydatně najíst a napít. S bochníkem chleba v ruce našeho vůdce se odebíráme k chladícímu kanálu na železniční most. Sumci jak telata se vynořují pro pochoutku, to se hned tak nevidí. Začíná zlatý hřeb dne, přijíždíme k havarovanému reaktoru. Dostáváme pokyny, kam až můžeme, čas je nám vyměřen na 15 minut. Že tu něco nakoupíme, je nám jasné, Mitche s námi nejde, zůstává v autě. Fotíme a natáčíme přes 60 metrů vysokou a 100 metrů dlouhou podivnou budovu, které se říká sarkofág a která brání šíření radiace. Byla vybudována za sedm měsíců v těch nejhorších radiačních podmínkách.

Přes půl miliónu lidí se podílelo na likvidaci, v některých místech se likvidátoři museli střídat po dvou minutách. Top piloti vrtulníků stažení z Afganistánu shazovali písek, kyselinu boritou a olovo na roztavené magma. Podnikali až přes 30 přeletů za den ve výšce 200 metrů, kde byla teplota 180 stupňů. Pak začali zvracet a umírali na nemoc z ozáření v moskevské nemocnici číslo 6. Bylo třeba zabránit druhému výbuchu, který by nastal, pokud by se jádro prohořelo do vody, kterou tam nalili první hasiči. Exploze by měla katastrofální následky. 300 kilometrů vzdálený Minsk by byl srovnán se zemí a půlka Evropy by byla neobyvatelná. 15 minut vypršelo, máme dost důkazů, že jsme tu byli.

Vidíme vraky

Cestou zpět fotíme největší radar na světě té doby, silnou radiací byl vyřazen z provozu. Projíždíme kolem Rudého lesa, tady byl spad největší. Zastavujeme v Černobylu u památníků hasičů. Poslední zastávkou je přístav s potápějícími se vraky lodí. První a druhá kontrola, rozsvítí se nápis ČISTO, máme to za sebou. Dáváme Mitchemu dolary, děkujeme za exkurzi, nasedáme na kola, jedeme se dekontaminovat k rybníku v Chočavě. Oblečeni skáčeme do vody v tom hrozným pařáku.

Utopená dívka

Ráno nakládáme velocypédy do plné polní a vyrážíme na další průzkum kraje. Směr Orane, odbočkou na Stěpanivku a Písky. Až na pár defektů typu proražených duší cesta odsejpá. Osady jsou z části osídlené. V Karpilivce se ptáme kudy do Potoků, babušky sedící pod ořechem vysvětlují zkratku přes lesy. Charoša doroga, pachadí tam mašiny, vychvalují cestu. Po pár ujetých kilometrech v plážovém písku přes borový les máme chuť se vrátit a babky uškrtit. Co dvacet metrů se někdo z nás válí na zemi, na propocený těla se lepí prach a veškerá havěť v podobě much se s námi táhne jako mrak. Potoky, každého napadne, že tu bude voda, bohužel poslední potok byl v osadě Písky. Ve Starých Sokolech se ptáme, zda se tu dá někde vykoupat. Voda by tu byla, i pěkná tůň, ale dneska se tu utopila holka, mají jí položenou u baráčku kousek od nás. Jedeme raději dál. Nové Sokoly opouštíme taky fofrem, pomatený chlapík s nožem v ruce cosi na nás řve, je „zrubanej jak les“. Vodu doplňujeme až u domorodců v Ordzhonikidže.

Lidé nosí dárky

Dva bráškové Maxim a Saša nás vedou do magazínu, který má jejich mamka na dvorku. Uvázaná lajka na řetězu a divoké prase na volno jsou hlídači jejich příbytku. Malčikové nám ukazují fotografie z loveckých aktivit jejich rodičů. Vlci, prasata, losi a bobři je zvěř, kterou tu loví. K večeru hledáme dobré místo na bivak okolo Kalinivky. S osídlením je to tu 50 na 50, příjemné místo u rybníka za opuštěnými domky nechceme už měnit. Rozkládáme naše ležení, a to láká místní obyvatele. Jeden po druhém nenápadně přicházejí na drb a nikdo s prázdnou. Po chvíli je u ohniště zásoba ředkviček, cibule, česneku, špeku, masa a domácího protlaku, prostě vše, co nám bylo doporučeno nejíst v téhle oblasti. Povídáme si o Černobylu a o životě v bývalém SSSR. Radiace tu nikoho nezajímá a sami se smějí, že dojičky na krávy poznali v kolchozech až v 80. letech.