Kolo nespustili

Dodávka zastavuje přímo na náměstí, vysedáme a podnikáme první kroky po ploščadi. Dostáváme ještě pár instrukcí a míříme k bývalé kulturní budově s divadlem a kinem. Zadním vchodem vcházíme dovnitř, překračujeme popadané transparenty s hesly o lepších zítřcích a velké obrazy bývalé garnitury. Před námi je bývalé podium, světelné rampy a velké hlediště. Dřevěné podlahy se propadají, ze stropů visí obložení. Posledních 24 let se tu hraje drama Město duchů. Následujeme našeho lídra, který nás vede k největší atrakci v Pripjati. Ruské kolo, které nebylo nikdy spuštěno. Čekalo se na prvního máje, ale bohužel reaktor byl rychlejší.

Hned vedle se nachází autodrom a kolotoč, byly to stálé atrakce města, na kterých už se nikdo nepovozí. Podle všech informací z netu by tu měla být dost vysoká radiace. Naše přístroje se nijak neplaší, zřejmě máme nějaké kliďasy. Mitche ho ani nemá, hodnoty jsou tady jako v Kyjevě. Sundáváme bundy, je hrozné horko, a zapalujeme retka. Právě porušujeme dvě přikázání. Představuji si zde stánky s pivem a velké podium, to je sen ukrajinské rockové kapely Asfalt, zahrát si zde na místě (mimochodem, mají pěknou bubenici).

Dílo zkázy

Když je pařák, že i mouchy padají, chce to jít k vodě. Vcházíme do kryťáku, procházíme šatnami a hurá k bazénu. Místo vody opadané dlaždičky, nad tím vším skákací věže. V masérně na lehátku leží vrstva prachu, po plavčíkovi zbyl jen nápis na dveřích. V přilehlé tělocvičně cvičí povětrnostní podmínky s podlahou. Hotovým dílem zkázy je i škola, procházíme jednotlivé třídy. Na lavicích jsou rozepsané úkoly, otevřené učebnice, pytlíky na tělocvik stále visí na svých místech.

Panenky a masky

Skoro až po 30 hodinách od výbuchu začali dětem podávat jódové tablety, které bereme i my. Reaktor havaroval v 1 hodinu 26 minut 26. dubna 1986, ráno v ulicích města naměřili 15 000 krát větší hodnoty radiace a večer už to bylo 600 000 krát víc než je normál. Třicet hodin byli obyvatelé vystaveni tomuto záření.

Zarostlými dětskými hřišti míříme do mateřské školky. To je největší citovka ve městě. Rozházené hračky, do toho se povalují plynové masky, místnost s postýlkami a panenkami působí opravdu na city. Na stolku láhev od mléka, šlapací autíčko, skládací kostky, dětské záchůdky přitahují naši kameru a fotoaparáty.

V klidu se přesouváme do sídláku, kde jsou šestnáctiposchoďové paneláky. Jako v Šípkové Růžence se prodíráme k jednomu z nich. Schránky na dopisy, výtahy a pootevírané byty mi lezou objektivem kamery na pásku. Z oken jsou vidět zarostlá pískoviště a prolézačky. Hrobové ticho tu umocňuje protahující meluzína.

Postříleli psy

Po evakuaci goroda nastoupila speciální komanda na likvidaci potravin v bytech a střílení domácích mazlíčků, psů a koček, aby nešířili radiaci. Lidé si mohli odvézt jen nutné věci na tři dny, žili v domnění, že se za pár dní vrátí. Díky této informaci proběhlo vystěhování města v klidu, byla to finta, ale asi nutná. Zůstávají pouze vojáci a tým vědců v hotelu na náměstí. Právě tam máme namířeno.

Šlapeme až na vchol budovy. Pripjať jako na dlani s vyhlídkou na sarkofág. Lidé tu noc stáli na okolních střechách a pozorovali tu nádhernou záři, která se tyčila k nebi, nikdo se necítil ohrožen.