„Tak kdopak se nechá nachytat?“ řekl jsem si, když jsem v pondělí ráno vyrazil do Sušice, abych tam nepozorovaně vnikl do školy. Tamní základní škola v Lerchově ulici působila na první pohled jako budova s naprosto snadným přístupem, leč u vchodových dveří jsem narazil na základní problém – zvonek a zamčené dveře. Zkouším obíhat budovu, beru za všechny kliky u dveří, snažím se dostat do školy i oknem, to ovšem netuším, že už o mně ví ředitel i sekretářka.

Chvíli postávám u hlavního vchodu, dělám, že píšu SMS zprávu a čekám, zda půjde někdo ze školy nebo dovnitř, rozrazí dveře a já je nepozorovaně zachytím, aby se nezaklaply. Nikdo ale nešel. Vloupání vzdávám a po zazvonění u vchodových dveří jdu normálně do ředitelny. „Vy jste tady nějak bloudil,“ směje se na mě sekretářka, sotva vlezu do budovy. „Viděl jsem vás běžet pod oknem, ale než jsem stačil zavolat, byl jste už pryč,“ dodal ředitel školy Čestmír Kříž. „Dříve jsme tady takhle nezamykali. Ale před dvěma roky jsme v šatnách chytili zloděje, takže už dáváme na všechny vchody pozor,“ vysvětlil ředitel s tím, že v nočních hodinách jezdí ke škole i hlídka městské policie. Trochu zklamaný odjíždím do Horažďovic. Základní škola v Komenského ulici je ovšem zabezpečena stejným způsobem. U vchodu je navíc zrcadlo a sekretářka okamžitě ví, kdo u hlavního vchodu zvoní. „O zamykání mi ani neříkejte. Teď jsem měnil patnáct zámků,“ bědoval ředitel Petr Mazanec. „Měli jsme tady dělníky, kteří opravovali podlahu a v době jarních prázdnin, kdy jsme měli ve škole kurz pro učitele, mi zmizely klíče. Nikdo jiný než ti dělníci to sebrat nemohl,“ dodal.

S pocitem prohrávajícího jsem se vydal zpět do Klatov. „Do třetice už to snad vyjde,“ říkám si a beru za kliku u dveří u zadního vchodu Základní školy v Čapkově ulici. A ejhle. Dveře se otevřely a já se ocitl na chodbě. Byla zrovna polední přestávka a vniknutí do školy mi připadalo příliš jednoduché. Zvlášť když jsem na chodbě potkal několik rodičů. Jedna ze šaten byla odemčená, takže nebylo těžké obohatit se o nějakou tu konfekci a obuv. Snažil jsem se dostat i do sklepa, ale tam bylo zamčeno. S naprostým klidem jsem prošel celou budovu až po nejvyšší patro. Cestou jsem potkal uklízečku i několik pedagogů a možná jen proto, že mě asi znají, jim můj pohyb po škole nepřipadal podezřelý. No co, uvidíme, nakolik jsem nenápadný. V jedné z odemčených tříd jsem popadl hromádku atlasů a pelášil s nimi pryč. Stejný výsledek. Otázky, kam s tím jdete a kdo jste jsem se ani tentokrát nedočkal. Po čtvrt hodině jsem zamířil k ředitelně. Ředitel Vlasta Skřivan neměl z téhle zvláštní návštěvy asi příliš velkou radost, ale bral to víceméně s humorem.
„Odpoledne bývá odemčeno hlavně kvůli rodičům, navíc je tady i zdravotnické středisko. Zamykání šaten je ovšem starost žáků – šatnářů. Pokud si nechají děti šatnu odemčenou, zodpovídají si za ztrátu věcí samy,“ uvedl ředitel školy. Klíče od šaten jsou sice bezpečnostní a duplikáty je možné pořídit jen po předložení karty, několikrát se ale stalo, že na konci roku vrátila třída víc klíčů, než jim učitelé rozdali.

„S krádežemi jsme si tady taky užili své. Řádila nám tady parta středoškoláků, kteří vypadali ještě jako deváťáci. Mobilním telefonem si dávali echo, zda někdo nehlídá šatny, a pomocí dlouhého háku brali skrz mříže bundy a protahovali je ven,“ vzpomíná ředitel.