Dopravní prostředek i útočiště. Největší úkryt Kyjevanů před raketami je metro

Hluboko pod zemí umístěné stanice, které jsou zvláště v přestupních uzlech doplněné mnoha sty metry podzemních chodeb, totiž sloužily během minulého roku mnohokrát jako ten nejlepší úkryt před ruským bombardováním a raketovým ostřelováním Kyjeva. Především na počátku války, kdy ruské jednotky postoupily až na okraj Kyjeva, se během intenzivního ostřelování stalo metro na dlouhé dny domovem pro mnoho tisíc Kyjevanů, kteří tu i několik dní také přespávali a doslova bydleli.

Raketa dopadla jen stovky metrů od nás, popsal život v Kyjevě velvyslanec Matula

„Tady nesmíte fotit. Je válečný stav a metro je strategický objekt,“ zakazuje mi fotografování východu metra na Kreščatiku hlídačka. Naštěstí už ve chvíli, kdy mám v mobilu pár desítek fotografií, které, naštěstí od jiných podobných situací, žena nezkoumá a nechce je vymazat z paměti telefonu. I to se mi v Kyjevu už párkrát stalo.

Pro jistotu ještě používám zaklínací formuli, která už tady také párkrát zafungovala. „Já jsem z České republiky,“ dodávám a jak tady bývá pravidlem, odpovědí je přátelský úsměv. „Ale i tak tady nesmíte fotografovat, omlouvám se. Je válka,“ dodává.

Dopravní prostředek i útočiště

Má pravdu. Metro je totiž také obří kryt. „Ano, i já jsem v metru, právě na této stanici během jednoho raketového ostřelování zůstal,“ říká mi padesátník Oleh. „Bylo to někdy v říjnu minulého roku, když Putin začal útočit raketami na naše továrny a elektrárny. Nikdy na to nezapomenu a už vždy budu mít před očima, že je to tu takový úkryt před tím nejhorším,“ uvádí.

„Já jen doufám, že to nejhorší máme už za sebou, ale u Putina člověk nikdy neví. Jsem zvědavý, zda nám na výročí začátku války nepošle nějaký dárek v podobě dalšího bombardování,“ dodává s obavami.

V Kyjevě na vlastní kůži: Když lidé čekají ruské rakety a přijede Joe Biden

Na rozdíl od moskevského začali místní budovat kyjevské metro až po druhé světové válce. Není zdaleka tak monstrózně vyzdobené, jako v bývalé metropoli Sovětského svazu, ale svůj účel plní velmi dobře. S moskevským a staršími částmi pražského metra má společné velice hluboké stanice, které byly budovány už s myšlenkou, že půjde v případě jaderné války o protiatomový kryt.

Kyjevské metro, zvláště první stanice v centru, které byly otevřeny už v roce 1960, leží mnoho desítek metrů pod zemí. Kdyby tu jezdily eskalátory tak pomalu, jak jsou s ohledem na bezpečnost především pro starší cestující nastaveny v Praze a v Evropské unii obecně, cesta z povrchu k trati metra by trvala možná i déle než pět minut.

Kyjevské metro, největší úkryt Kyjevanů před ruskými raketami.Zdroj: Deník/Luboš Palata

Potřebám funkce krytu odpovídají i dlouhé přestupní chodby mezi stanicemi, kterými se přechází z jedné linky metra na druhou. „Vždycky jsem na to nadávala, člověk tím ztrácí spoustu času. Ale od jara, kdy jsme se tu schovávali před ostřelováním a vzdušnými poplachy, vím, že to má smysl. Možná větší, než samotná doprava,“ říká mi třicátnice Olga, když se jí ptám na cestu v labyrintu chodeb na Majdanu.

Sedmdesát kilometrů pod zemí

Dnes má kyjevské metro, které se stále buduje, už tři trasy, 52 stanic a téměř sedmdesát kilometrů. Před válkou denně přepravilo téměř půl druhého milionu pasažérů a jezdí v něm přes osm stovek vozů metra. Metro není sice nijak oslnivě krásné, ale čisté, spolehlivé a levné. Funguje v něm mobilní signál i internet. Vstup hlídají turnikety, takže bez lístku se do podzemky nedostanete. Výhodou ale je, že na každé stanici je jeden vstup, kde lze zaplatit přímo platební kartou.

Vlakem z Evropy do válkou zmítané Ukrajiny: Cesta, která překvapí i šokuje

U stanic stojí stánky občerstvení, obchody, na Náměstí Nezávislosti, neboli Majdanu, se přímo z metra vystupuje do moderního obřího podzemního nákupního centra s desítkami obchodů, restaurací a kaváren, které leží pod celým legendárním náměstím. Zvláště v tuhých a dlouhých ukrajinských zimách se to, že člověk nemusí vůbec na povrch, náramně hodí. O válce nemluvě.

Když se už nemyslí na válku

Některé části metra už se ale v posledních desetiletích nebudovaly jen podzemní, ale vedou i po povrchu. To se sice může zdát praktické a levné, ale za války je to naopak slabina. „Během války jsem se paradoxně naučila jezdit do práce autem. Protože, když je vyhlášen vzdušný poplach, v nadzemních částech metra, na lince, která vede ke mně domů, se z bezpečnostních důvodů zastaví provoz. A já se pak nemohu dostat za synem do školky,“ vysvětluje mi dvaatřicetiletá úřednice Natálie, která má byt na levém břehu Dněpru v jednom za tamních vilových předměstí. „Ale to jsou věci, které by člověka před válkou ani nenapadly,“ dodává se smutkem v hlase.