Byl konec května 2014 a válka ještě nebyla. Východ Ukrajiny připomínal Divoký Západ, byla to chaotická směs normálně fungujícího světa a míst, která už ovládl chaos, party podivně oblečených ozbrojenců, od mladíků v teplácích až po profesionály v uniformách, přišlé odněkud z hloubi Ruska.
Byl konec května a tato deseti, možná jedenáctiletá dívka, které jsem dal pro sebe jméno Natálka, ještě snila sen přicházejícím létě, které tady u moře v Mariupolu asi umí být horké a krásné.
Za pár týdnů ji čekalo vysvědčení a pak dva měsíce prázdnin. Prázdnin, o nichž nikdo, a ona už vůbec ne, asi netušil, že přinesou brutální válku, při níž začnou umírat tisíce lidí, válku, při níž bude jen tak mimoděk Rusy sestřelen malajský boeing s několika stovkami lidí, který se ve výšce deseti kilometrů snažil jen přeletět válčící kout světa při své pouti z Amsterodamu až někam k rovníku.
Pláž nedaleko velkého přístavu, z něhož jak neuspořádané roští čněly vysoké jeřáby, na dohled od čmoudících oceláren, které dávaly v tomto půlmilionovém městě obživu a práci, byste asi nenazvali krásnou, ale byla to pláž. S pískem, ulitami, racky a travnatou loukou, jež ji oddělovala od přístavní vlečky.
V moři se dá už koupat, je krásně, takže je tu i teď v květnu plno lidí, je tu i plážový bar, funkční, ale viditelně pamatující ještě dávné sovětské doby, kdy Natálka nebyla ještě na světě a její rodiče byli velmi mladí. „Normálně tu za takového počasí bývá lidí dvakrát tolik, ale z Doněcka se sem lidé bojí jezdit. Kvůli separatistům na silnicích,“ říká číšník. „Ještěže aspoň tady ve městě je už klid.“
Hlavně aby sem nedošla válka
V Doněcku, vzdáleném odsud jen desítky kilometrů, už klid není. Střed města už drží ozbrojení separatisté, kteří se zabarikádovali v obří budově oblastní administrace. Prezidentské volby, v nichž se volil nástupce svrženého prezidenta Viktora Janukovyče, se už v Doněcku nekonaly, volební urny separatisté demonstrativně rozšlapali.
V Mariupolu se volilo, byť i tady museli ukrajinští vojáci a policie svést v ulicích boje se separatistickými proruskými bojůvkami. Ale místní hutníci vzali situaci do svých rukou a separatisty prakticky donutili ke kapitulaci a k tomu, že se stáhli z města.
Končí květen 2014 a tady v Mariupolu vše vypadá nadějně. Vypadá, že válka sem nedojde, že skončila dřív než začala, že se nejen tady, ale i na celé východní Ukrajině všechno rychle urovná. Myslel si to i Andrej, čtyřicátník, který pracoval v ocelárnách, a se svým platem, v přepočtu deset tisíc korun, poměrně slušně uživil rodinu. „Hlavně aby bylo aspoň tak, jak teď je,“ svěřoval své skromné přání, když jsme vodkou zapíjeli mír a zakusovali k ní sušenou nasolenou rybu ulovenou tady, v Azovském moři.
„Hlavně aby tu už nebyla válka. To, co jsme museli zažít v minulých týdnech, mě bude strašit do konce života. Je mi jedno, jestli tu bude Ukrajina, nebo Rusko, hlavně aby byl už mír a klid,“ dodává jeho žena Irina.
Blokáda Mariupolu, delší než ta leningradská
Je únor 2019. Azovské moře je zamrzlé, písek na pláži zimou zkameněl, fouká nepříjemný ledový vítr. Mariupol se chystá na další ukrajinské prezidentské volby, na ulicích jsou vidět především plakáty současného prezidenta Petra Porošenka - tady na východě Ukrajiny, na rozdíl od Kyjeva, ve vojenské uniformě. „Silná armáda, záruka míru!“ hlásá nápis na billboardu na čtyřproudé silnici nedaleko mariupolských železáren. Jejím prostředkem jezdí tramvaje, české tramvaje, několik ojetých věnovala městu Praha před dvěma roky.
Mariupol má daleko do toho, co byste nazvali hezkým městem, tím nejhezčím je tady stalinská architektura z poloviny minulého století, místní divadlo a několik pravoslavných kostelů. Oproti všem ostatním městům Ukrajiny a bývalého sovětského svazu má jednu velkou zvláštnost v podobě několika desítek obyvatel řeckého původu, kteří tu tvoří velmi silnou a těžko přehlédnutelnou menšinu. Není to jen město obřích oceláren Azovstal, ale je tu i fungující univerzita a především přístav, po ruské okupaci Krymu druhý největší na celé Ukrajině a největší v celém Azovském moři.
Přání Iriny z pláže před pěti lety se vyplnilo. Mariupol jako město nezažil válku. Ale fronta se zastavila jen nějakých dvacet kilometrů od hranic města, takže některé okrajové části jsou v dostřelu děl a tím vlastně v neustálém nebezpečí. Město je vlastně obležené ze tří stran. Fronta na severu kolem Doněcka přetnula všechny zásadní komunikace, které do města před válkou vedly.
Přetnutí místních komunikací
Místní letiště, i kvůli nebezpečí sestřelení ze strany separatistů, přijímá pouze helikoptéry a i ty musí mnoho desítek kilometrů kolem frontové linie překonávat ve výšce pouhých deset, patnáct metrů nad terénem, aby minimalizovaly riziko sestřelení.
„Když sem potřebujeme dovézt humanitární pomoc, tak posledních sto kilometrů se musí jet po rozbitých okreskách, protože bývalá hlavní silnice z Doněcka je z části na separatistickém území a zčásti probíhá kolem frontové linie,“ říká tajemnice ambasády Lucie Hanzlíčková, která má na českém velvyslanectví na starost humanitární pomoc pro Ukrajinu.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
