Holodomor. Tak říkají zkáze vrcholící v letech 1932 až 1933 na Ukrajině. Za oběť hladomoru tam padlo podle amerického historika Timothy Snydera nejméně 3,3 milionu lidí. Jiné prameny uvádějí i vyšší čísla. Další zemřeli v jiných částech Sovětského svazu.

Období hrůzy bylo horší než peklo. Když smrt kosila lidi, zoufalí vesničané si alespoň z posledních sil kopali vlastní hroby. Když vymizeli i psi a kočky a nebylo co pozřít, děti jedly vlastní výkaly. „Jen začátkem roku 1933 umíralo více než deset tisíc osob denně,“ zmiňuje Snyder v knize Krvavé země.

Ještě otřesnější jsou svědectví o kanibalismu. Excesy se děly dokonce v rodinném kruhu. Otcové si brousili nože na vlastní dcery. Matky nabádaly své děti, aby je po jejich smrti snědly. „Rodiny zabíjejí své nejslabší členy, obvykle děti, a jejich maso pak jedí,“ cituje historik záznam sovětské státní bezpečnosti. Historikové hovoří o dva a půl tisíci lidí odsouzených v těchto dvou letech za kanibalismus.

Proč k nevýslovné tragédii došlo? Proč nejvíc trpěla Ukrajina, když v době vrcholící hospodářské krize byl rok 1933 rokem hladovým i v západním světě? Podle některých historiků šlo totiž o výjimečný jev, kdy hladomor přímo nezpůsobila válka, ekonomická krize ani neúroda, ale genocida státní policie a politiky Josifa Stalina.

close Hladomor na Ukrajině, 1932-1933 info Zdroj: Wikimedia Commons, Alexander Wienerberger, volné dílo zoom_in Hladomor na Ukrajině, 1932-1933

Historik Jan Rychlík soudí, že tento velký hladomor patří k nejhorším zločinům, jichž se komunistický režim v letech Stalinovy éry dopustil.

V rozhodující chvíli před devadesáti lety totiž sovětský diktátor nechal lidi napospas hladu a smrti. Když ještě mnozí šli zachránit. „Mohl na několik měsíců upustit od vývozu potravin, uvolnit obilné rezervy nebo umožnit venkovanům přístup do sýpek,“ vysvětluje Snyder. Nestalo se. Přijatá opatření, sedm ran ukrajinských, naopak dokonaly zkázu. Jak historik podotkl, obranu proti ukrajinskému boji za nezávislost ve Stalinových očích skýtalo úplné vyhlazení protivníka.

Bič na kulaky

Masovému hladomoru na území obilnice Sovětského svazu předcházela systémová změna na sovětském venkově. Násilná kolektivizace a Stalinova takzvaná první pětiletka. „Hladomor byl nejdrastičtější odpovědí Stalina na `ukrajinskou otázku`. Počátky snah zamezit relativní autonomii Ukrajiny se datují už k jaru 1930,“ domnívá se britský historik Niall Ferguson.

Rolníci nesli kolektivizaci nelibě, než aby obilí odevzdali, raději je pálili. Stalin odpověděl tvrdě. Odbojní statkáři označení za kulaky končili na popravišti nebo ve vyhnanství. Deportace rolníků a rodin mířily na Sibiř či do táborů severního Kazachstánu. Od roku 1931 se tento systém označoval jako gulag. Podle Snydera z 1,7 milionu přesídlených kulaků bylo asi tři sta tisíc Ukrajinců. Lidé tam měli postavení otroků, pokud vůbec přežili vyčerpávající cesty v mrazivých vagonech.

Když venkované prchali před terorem do sousedního Polska, Stalin musel na čas ustoupit. Na jaře 1930 kolchozy začaly tiše mizet. A rolníci se dočkali pěkných žní. Bouře však přišla za pár měsíců znovu a horší. Další rok skončily žně katastrofálně. Podle historiků částečně i vinou špatného počasí. Stalin přesto bezohledně ždímal venkov nekompromisním vymáháním dodávek úrody a rekvizicemi.

Historikové se liší v závěrech, zda šlo o cílenou genocidu jedné třídy či národa, nebo cynické prosazování kolektivizační otázky. Možná vše dohromady. Jak podotkl publicista a historik Paul Johnson, podle budoucího sovětského vůdce Nikity Chrušova se Stalin lidem vyhýbal a nikdy nikam nejezdil. „Naposledy navštívil venkov v roce 1928,“ prohlásil o něm.

close Hladomor na Ukrajině, 1932-1933 info Zdroj: Wikimedia Commons, Alexander Wienerberger, volné dílo zoom_in Hladomor na Ukrajině, 1932-1933

Faktem bylo, že ukrajinští rolníci neměli na jaře 1932 co zasít. Navíc místo pomoci přišla nová pohroma – lidově zvaný zákon pěti klásků. Mimo jiné ustanovil, že kdokoli přistižený při krádeži plodin vypěstovaných na kolektivním poli může být zastřelen nebo uvězněn. „V polích vyrostly strážní věže, jež měly rolníkům zabránit, aby odtud cokoli odnesli. Jen v Oděské oblasti jich bylo postaveno přes sedm set,“ píše Snyder. Úderné skupiny v bitvě o zrno zabavovaly v domovech rolníků vše, co našly. Provázelo to násilí.

Sebevražda Stalinovy manželky

Nejhorší hladomor v dějinách tamních krvavých zemí mohla ovlivnit i osobní msta. V listopadu 1932 se Stalinovi údajně přímo postavila jeho druhá žena Naděžda. Kvůli hladomoru ho obvinila z tyranie. „Ostře protestovala před svědky, jak nakládá s rolníky. Pak šla domů a zastřelila se,“ uvádí Johnson.

Následujícího dne Stalin vinil z hladomoru ukrajinské soudruhy a venkovany. Hladovějící byli označeni bizarně za nepřátele lidu. Okolní svět mlčel, neměl téměř žádné informace. A vlastních problémů měly státy za celosvětové krize víc než dost. Spisovatel George Orwell si stěžoval, že teror s hladomorem unikly pozornosti většiny anglických rusofilů.

Zbídačené nebylo jen samotné území sovětské Ukrajiny. V jižním Rusku chybělo jídlo i rodině pozdějšího státníka Michaila Gorbačova. „V tom strašlivém roce 1933 zemřela hlady skoro polovina obyvatel mé rodné vesnice Privolnoje, včetně otcových dvou sester a bratra,“ tvrdil později.

Na Ukrajině ale podle Snydera uplatnil Stalin od listopadu 1932 do začátku následujícího roku vražednou politiku, již tvořilo sedm kroků.

První ranou byla povinnost vrátit zásoby obilí i pro ty ukrajinské rolníky, kteří ještě nějaké rezervy měli. Následovaly trestné normy na maso ve formě zvláštní daně. Rodinám tak nezůstala ani poslední kravka. Domácí dobytek venkované využívali v nejhorších dobách jako poslední záchranu. Dle nového opatření pak musely kolchozy odevzdat patnáctinásobné množství obilí nad obvyklou kvótu. Pro vesnice to bylo nesplnitelné, dostaly se tak na černou listinu.

Čtvrtá rána dopadla na liknavé ukrajinské stranické úředníky. Rozsudek smrti nad třemi miliony lidí pak přineslo rozhodnutí o povinné dodávce obilí za rok 1932 z Ukrajiny, tedy splnění smrtícího plánu. Bez úlev v situaci, kdy země hladověla. A když na počátku roku 1933 řádil hladomor naplno, Stalin nařídil uzavřít hranice i jednotlivá města. Aby rolníci nemohli prchnout za lepším ani žebrat u dělníků a měšťanů. Konfiskace pokračovaly.

Potraviny jen na oko

A s tím každodenní umírání. Těla i dožívající stíny lidí sbíraly pohřební brigády. „Ukrajina umlkla,“ konstatuje Snyder. Města na tom nebyla o moc lépe. Bochník chleba byl pro obyčejné lidi vzácný a stály na něj fronty tisíce.

Spisovatel Vasilij Grossman později obraz vyhladovělých dětí přirovnal k nacistickým koncentrákům. „Na útlých kročcích jim jako čápům seděly místo hlav těžké koule… A na jaře už neměly tváře. Místo nich čouhaly ptačí hlavy se zobáky,“ popsal.

O tom, že hladovějící padají jako mouchy, sovětský tisk mlčel. Propaganda fungovala dokonale. Když v létě 1933 přijel do Kyjeva bývalý francouzský předseda vlády Edouard Herriot, zaplnily se ve městě potravinami i rok prázdné výlohy. Oblbnutí politika vyšlo na jedničku. Po návratu chválil kolchozy jako opečovávané zahrady.

Represe mimo Ukrajinců poznamenaly i další národnosti, Rusy, Poláky, Němce. Později v roce 1933 noví osadníci přicházející ze sovětského Ruska ještě nacházeli na polích a ve stodolách tlející mrtvoly. Ne všichni z příchozích se usadili, ale národnostní skladba Ukrajiny se proměnila.