Byla noc ze 7. na 8. srpna 1918. Australský dělostřelec J. R. Armitage se spolu se svou jednotkou připravoval na útok následujícího rána. Ve svém deníku, který o mnoho let později ocitoval památník Australian War Memorial, popsal tyto okamžiky takto:

„Byl naprostý klid. Vozidla nevydávala na podmáčené zemi žádný zvuk… To ticho nám trochu hrálo na nervy. Když jsme táhli kanony do nástupních pozic, bylo slyšet poháněče, jak šeptají svým koním, a muže, jak tiše klejí pod vousy. Ale ticho stále přetrvávalo, jen tu a tam ho přerušilo zahvízdání zbloudilé rány z děla nebo dalekonosné střely, která nám zasvištěla vysoko nad hlavou… Cítili jsme, že stovky skupin mužů dělají totéž – připravují se na tu nejtěžší dělostřelbu, jaká kdy byla zahájena.“

Palba začala 8. srpna ve 4:20 ráno. „Vypuklo peklo a už jsme neslyšeli vůbec nic. Svět zahalil rachot a žár a naše uši si s tím prostě nedokázaly poradit. Země se otřásala,“ napsal Armitage.

Překvapivý útok 

Ve čtvrtek 8. srpna 1918 zahájily síly britského impéria ve spolupráci s Francouzi na řece Sommě východně od Amiensu zásadní útok proti Němcům. Ohromující úspěch, jakého dosáhly hned během prvního dne bitvy, se stal začátkem období, jež vstoupilo do historie pod označením „Sto dní“ (od 8. srpna do 11. listopadu 1918), a předzvěstí výsledku války na západní frontě: a sice dalších úspěšných vítězství britských, francouzských, amerických a dalších spojeneckých vojáků, což nakonec donutilo Německo žádat o příměří.

close Britský tank Mark V (B56, 9003) 2. praporu tankového sboru překonává příkop na okraji silnice v Lamotte-en-Santerre, 8. srpna 1918 info Zdroj: Wikimedia Commons, Marcel Lorée, volné dílo zoom_in Britský tank Mark V (B56, 9003) 2. praporu tankového sboru překonává příkop na okraji silnice v Lamotte-en-Santerre, 8. srpna 1918

O úspěchu bitvy rozhodlo podle vedoucího kurátorského týmu muzea Imperial War Museum Bryna Hammonda několik faktorů: zaprvé moment překvapení, protože spojencům se podařilo uvést Němce v omyl a zamaskovat skutečnost, že je plánován útok. Docílili toho tak, že navenek předstírali zajišťování obrany Amiensu, což zastíralo rozestavování útočných baterií za linií fronty.

Zadruhé nasazení neobvyklé techniky – pěší jednotky podporovalo kromě více než 2 000 děl královského dělostřelectva i přes 500 tanků a více než 1 900 britských a francouzských letadel. „Velmi důležitá byla i britská obrněná auta,“ připomíná Hammond.

Docílit zmíněného momentu překvapení pomohla i mlha při zahájení útoku, díky níž se řady tanků i pěchoty začaly valit vpřed, aniž by nepřítel stačil zareagovat.

Australané a Kanaďané v boji

Do útoku se v této první fázi zapojilo celkem sedm spojeneckých divizí: dvě britské, dvě australské a tři kanadské. Australské jednotky, jež vyrazily od Villers-Bretonneux a od Hamelu, dosáhly prvních cílů zhruba v 7:10 ráno a o hodinu později prošly spolu s kanadskými jednotkami, které zahájily útok po jejich boku, počátečním průlomem v německých liniích. Přední linie nepřátelské obrany byla dobyta za něco málo přes tři hodiny.

„Skvělá zpráva… Australané přistihli Frice, když podřimoval,“ komentoval to podle Australian War Memorial australský ženista Harold Grant.

Hodně německých těžkých zbraní se tak podařilo ukořistit, protože Němci je nestačili stáhnout ani zničit. Zvláštní trofejí se stalo dělo Amiens, jehož se zmocnil 31. prapor australské páté divize. Spojenecký postup byl ale na druhé straně draze vykoupen; kolem pěti tisíc vojáků padlo, dalších více než 15 tisíc bylo raněno.

Mezi padlými byl i osmadvacetiletý vojín Edward W. Wylie, jenž měl tu smůlu, že ho nepřátelský kulomet zasáhl až 8. srpna večer, ve chvíli, kdy jeho oddíl už splnil všechny cíle, s nimiž do útoku nastoupil.

| Video: Youtube

„Wylie to dostal z kulometu před Harbonnieres až v pět nebo v šest večer. Ten den jsme zaútočili, dosáhli cíle a pak jsme zalehli a plazili se po nějaké mělké zapadlé cestě. Wylie zvedl hlavu, aby se podíval na protilehlou pozici kulometu, a dostal to přímo do krku. Byl to drobný chlapík, mírně ohnutý. Myslím, že pocházel ze Skotska, krátce předtím se odtamtud vrátil z dovolené. Byl to dobrý voják a slušný chlap,“ vzpomínal na svého spolubojovníka seržant G. H. Robertson.

Spolu s Wyliem podle něj padlo ještě několik dalších mužů, konkrétně O'Mara, Davies, Hendry a Male. Všichni byli pohřbeni v Harbonnieres.

Tanky a letadla

Tankový sbor měl pro útok k dispozici velké množství nejnovějších typů tanků. Patřil mezi ně například těžký britský tank Mark V, což byla mechanicky zdokonalená verze tanku Mark IV. Ono vylepšení spočívalo v tom, že k obsluze tanku stačil jen jeden muž, takže ostatní členové posádky mohli pálit, a vypořádat se tak s nepřátelskými střelci a kulometnými hnízdy na všech stranách.

Možná ještě významnější roli hrál střední britský tank Mark A „Whippet“, schopný pohybovat se na svou dobu relativně vysokou rychlostí téměř 13 km/h, což mu umožňovalo obratně využívat průlomů v nepřátelských liniích.

Tanky měly původně pomoci pěchotě s třetí fází útoku a úderem na týl německé obrany, ale zdržel je podmáčený a bažinatý terén, přes nějž postupovaly jen pomalu. Pěchota si však díky bleskovému rannímu postupu poradila s tímto úkolem sama.

Pohyblivé střední tanky a britské obrněné vozy však přesto hrály spolu s letadly Královského letectva významnou roli v tom, že bránily ustupujícím Němcům se seskupit a vytvořit novou linii obrany. Doslova legendární se stal útok obrněných automobilů na německý štáb v Proyart hluboko v německém týlu, kde si důstojníci právě dopřávali snídani. Obrněný vůz je dokonale překvapil a vzápětí také rozstřílel.

V této souvislosti stojí za zmínku, že bitva u Amiens se obyčejně vypráví zejména jako příběh Australského a Kanadského sboru, přičemž nasazení Britů se podle Hammonda spíše marginalizuje, což není úplně spravedlivé, protože právě britští vojáci tvořili tankové posádky a byli piloty útočících letadel. Nehledě na to, že bojů se zúčastnily i britské pěchotní jednotky.

Francouzi v bitvě

Jestliže podíl vojáků Spojeného království na úspěchu bitvy u Amiensu bývá nedoceněný, role samotných Francouzů se podle Hammonda téměř úplně ignoruje.

Francouzi přitom nastoupili do bitvy také a v 9:30 dobyli Moreuil. Poté Němce tři hodiny a dvacet minut ostřelovali. Jedenatřicátý sbor francouzské armády dobyl později ještě Mézières a do devíti hodin obsadil Fresnoy. Francouzská armáda ztratila v bitvě 3,5 tisíce mužů a na druhé straně zajala pět tisíc německých vojáků.

close Obraz Osmý srpen 1918 (olej na plátně) od australského oficiálního válečného umělce Willa Longstaffa ukazuje výjev z bitvy o Amiens, konkrétně odvádění kolony německých válečných zajatců, zatímco dělostřelectvo postupuje s pomocí koňského potahu na východ info Zdroj: Wikimedia Commons, William Longstaff, volné dílo zoom_in Obraz Osmý srpen 1918 (olej na plátně) od australského oficiálního válečného umělce Willa Longstaffa ukazuje výjev z bitvy o Amiens, konkrétně odvádění kolony německých válečných zajatců, zatímco dělostřelectvo postupuje s pomocí koňského potahu na východ

Celkový úspěch prvního dne bitvy byl mimořádný: Za jeden jediný den postoupil Kanadský sbor zhruba o 13 kilometrů, Australané o 11 kilometrů, Francouzi na jižním křídle o osm kilometrů a Britové o více než tři kilometry. Spojenecké síly tak zatlačily Němce do konce dne v průměru o jedenáct kilometrů zpět a prakticky zničily pět německých divizí, přičemž ukořistily velký podíl jejich výzbroje.

Černý den

Bitva, jež pokračovala ještě v následujících dnech, měla zničující vliv také na morálku německých vojsk. Nečekaný a mimořádně rychlý útok vyvolal u řady jednotek takový šok, že se velké počty vojáků začaly hromadně vzdávat. Jen onen první den dosáhl počet německých zajatců více než 15 tisíc a celkové německé ztráty byly odhadovány na 30 tisíc mužů. Spojenci se také zmocnili 338 děl a osvobodili 116 měst a vesnic.

Jestliže tedy před Amiensem německé velení alespoň částečně věřilo myšlence, že se mu stále ještě může podařit dotáhnout válku do vítězného konce, tato bitva tímto přesvědčením zásadně otřásla. I když se Německu nakonec podařilo za pomoci přisunutých záložních divizí 14. srpna útok zastavit, nezbyly mu už téměř žádné rezervy a v bitvě přišlo celkem o 75 tisíc mužů, z nichž 50 tisíc padlo do zajetí. Oproti spojencům, kteří přišli zhruba o 22 tisíc mužů, to byly ztráty více než trojnásobné.

„Vyšší němečtí velitelé, včetně císaře Viléma II., od této chvíle věděli, že válka je prohraná,“ uvádí Australian War Memorial.

Německý pěchotní generál Erich Ludendorff, který byl v té době faktickým velitelem německých ozbrojených sil, popsal 8. srpen 1918, první den bitvy u Amiensu, jako „černý den německé armády“.