Kliknutím zvětšíte"Dal mi facku. Pak mi rozkázal, ať se svléknu a mažu k té jámě," vypovídala v roce 1979 před soudem ve Spojených státech amerických tehdy dvaasedmdesátiletá Frida Michelsonová, bývalá židovská švadlena z lotyšského hlavního města Riga. Stála přitom tváří v tvář bývalému lotyšskému policistovi Karlisi Detlaysovi, obviněnému, že aktivně napomáhal uskutečnění jednoho ze dvou největších masakrů druhé světové války, spáchaných za pomoci střelby.
Masakr v lese u železniční stanice Rumbula asi 12 kilometrů za Rigou provedla německá esesácká vraždící skupina Einsatzgruppe A, pomáhaly jí však také lotyšské pomocné policejní jednotky. Ve dvou dnech (30. listopadu 1941 a dále 8. prosince 1941) bylo na okraji velkých jam postříleno až 26 tisíc lotyšských Židů. Asi 24 tisíc obětí pocházelo z ghetta z Rigy, zbytek tvořili němečtí Židé, kteří byli převezeni do města vlakem.
Vyvražďovací "operace"
Operaci měl na starosti vyšší SS a policejní velitel Friedrich Jeckeln, který již před tím dohlížel na podobné masakry na Ukrajině (naplánoval i masakr v rokli Babyn Jar za Kyjevem, kde bylo na konci září 1941 povražděno během dvou dnů bezmála 34 tisíc Židů). Dalším spoluorganizátorem masakru byl Rudolf Lange, který se později zúčastnil konference ve Wannsee pořádané Reinhardem Heydrichem. Tak jako na jiných místech východní Evropy, i tady byla motivem snaha o úplnou likvidaci židovského obyvatelstva na Němci okupovaném území.
Frida Michelsonová (lotyšsky Frīda Mihelsone, rozená Fride) se narodila v roce 1906 v lotyšském městě Jaungulbene a ve 30. letech se přestěhovala do Rigy, kde se mohla živit jako švadlena. Když Němci Rigu po okupaci Sovětského svazu obsadili, byla podobně jako ostatní místní Židé uvězněna v rižském ghettu.
V okupovaném městě se okamžitě rozběhlo vraždění Židů. Podle vzpomínek Fridy Michelsonové se prvotním terčem stali zejména odborníci jako právníci, lékaři a inženýři, které Němcům označili lotyšští udavači. Lotyšští ozbrojení mladíci nosící červenobílé pásky na rukávu procházeli na popud Němců 2. července městem, vyvlékali Židy z jejich domovů a zatýkali je. Někteří příslušníci židovské elity byli zastřeleni na místě, jiní byli odvezeni k popravě do lesa Biķernieki.
Na vraždění Židů spolupracovali s nacisty také příslušníci lotyšské fašistické strany Pērkonkrusts, mezi jejíž členy patřili například šéf lotyšské tajné policie Viktors Arajz nebo lotyšský pilot Herberts Cukurs, přezdívaný "Řezník z Rigy".
Ani ghetto, kam byli zavřeni ti Židé, kteří přežili první vlnu násilí, nepředstavovalo bohužel žádné útočiště - podle zrůdného plánu hlavního organizátora holokaustu, vůdce SS Heinricha Himmlera, totiž měla ghetta na východě začít sloužit jako záchytné a koncentrační tábory pro Židy deportované z Německa, z Rakouska, ale také z Protektorátu Čechy a Morava. Místní Židé proto měli být zlikvidováni jako první, aby uvolnili místo. Šlo o záměr postupného, ale úplného vyhlazení židovské populace v Evropě.
Masakr všech Židů v ghettu naplánovali Němci na konec listopadu. Za vhodné místo zvolili temeno zalesněného kopce asi čtvrt kilometru od malé železniční stanice Rumbula, v pásu bažinatých lesů s měkkou písčitou půdou, v níž se snadno kopaly masové hroby.
První masakr
První den masakrů, který připadl na neděli 30. listopadu 1941, přežila Frida Michelsonová ještě v ghettu. Byla však svědkem toho, jak Němci ve spolupráci s lotyšskými oddíly pomocné policie a se speciální jednotkou lotyšských zabijáků Vicktorse Arajse, známou jako Arajsovo komando, odvedli z ghetta tisíce lidí.
Ve čtvrtek ráno 27. listopadu se na ulici Sadornika objevil velký plakát, který všem vězňům přikazoval seřadit se v sobotu 29. listopadu do zástupu po tisíci lidech u brány ghetta kvůli údajné evakuaci. Práce schopní muži se dozvěděli, že budou převeleni do nově budovaného malého ghetta, kde mají všechno připravit pro pozdější příchod svých rodin. Ostatní se mohli vrátit do svých domů v ghettu. Byl to ale jenom trik, jak dostat fyzicky zdatné muže z cesty, aby se nemohli postavit vraždění, jež mělo nejdříve dopadnout na ženy, děti a staré a slabé lidi – muži šli na řadu až později, protože jejich otrocká práce byla důležitá pro německé válečné úsilí na východní frontě.
Když byli muži pryč, vtrhly v noci na 30. listopadu německé oddíly SD spolu s Arajsovým komandem a pomocnými policejními jednotkami do domů, aby vyhnaly zbylé obyvatele a přikázaly jim dát se na pochod. Razii doprovázely mnohé násilné excesy a spontánní vraždy ze strany německých i lotyšských stráží. Jeden z obyvatel ghetta Max Kaumann, který tuto noc přežil, po válce vypověděl, že byl svědkem toho, jak Němci i Lotyši vyhazovali malé děti z oken ve třetím patře.
Frida Michelsonová přežila díky tomu, že byla spolu s ostatními švadlenami již při předchozí selekci zařazena mezi ty, kdo zatím neměli být postříleni. Ostatní čekal desetikilometrový krutý pěší pochod mrazivým ránem k několika vykopaným jámám, které se měly proměnit v jejich hrob.
První dav lidí dorazil do Rumbuly 30. listopadu kolem deváté hodiny ráno. Lidé se museli pod dohledem ozbrojených stráží svléknout a uložit své oblečení i ostatní věci na vyhrazená místa a do sběrných boxů (boty zvlášť, kabáty zvlášť a podobně). Nazí pak byli hnáni k jámám a po přistavených rampách na jejich dno. Následovala popravčí salva.
Další řady lidí si pak musely lehat tváří dolů na ty, kteří byli zastřeleni před nimi. Vraždění probíhalo jednou střelou na osobu ze vzdálenosti asi dvou metrů zezadu do týla. První den bylo povražděno asi 13 tisíc lidí.
Protože ne všechny jedna střela zabila, docházelo ještě po ukončení masakru k tomu, že z jam vylézali šokovaní a zranění nazí lidé a potáceli se po okolí. Německé a lotyšské hlídky se proto později ještě vrátily na kopec s cílem zvlikvidovat všechny přeživší.
Přežila nahá pod hromadou bot
Do druhého pochodu na smrt, k němuž došlo nad ránem 8. prosince, již byla zařazena i Frida Michelsonová. Také ona došla až do lesa u železniční stanice Rumbula, také ona byla donucena svléknout se donaha a vydat se k jamám sloužícím jako masové hroby.
Právě tehdy se podle svého pozdějšího svědectví u soudu setkala s Karlisem Detlaysem, o pět let mladším než ona. "Na jeho tvář nikdy nezapomenu," řekla v roce 1979 na svědecké lavici. "Měl na sobě zelenou uniformu. Nařídil mi, abych se svlékla a odložila všechny cennosti. Pak nás začali zahánět do popravčího příkopu, samé lotyšské Židy, vždycky pět vedle sebe."
Byla zima, sněžilo, sníh se snášel na mrtvá těla i na hromady roztříděných věcí. Michelsonové se v nestřežené chvíli podařilo po cestě k jámě padnout do sněhu za hromadu bot, která ji částečně kryla před pohledem stráží. Zatajila dech, pokusila se ovládnout mrazivý chlad a nehýbala se. Boty dalších přiváděných obětí už padaly přímo na ni, její tělo pokrývaly i hustě padající vločky. Ležela a snažila se nereagovat na střelbu, která kousek od ní kosila tisíce jejích spoluobčanů.
Kromě ní ten den přežili už jen dva lidé z těch, kteří byli určeni k popravě. Jedné ženě, Elle Madaleové, se podařilo takřka v poslední chvíli své katy přesvědčit, že není Židovka, ale Lotyška, a mohla se vrátit.
Mechanik Matiss Lutrins zase unikl díky tomu, že rozpoznal známého v jednom z lotyšských řidičů náklaďáků, odvážejících majetek a osobní věci obětí zpět do Rigy. Rychle se k němu přitočil a podařilo se mu ho přemluvit, aby jeho i jeho ženu schoval na korbě pod oblečením. Z lesa smrti tak sice oba unikli, pro Lutrinsovu manželku to byl bohužel jen dočasný odklad, protože ji Němci později chytili a zabili.
Michelsonová musela celé hodiny předstírat, že je mrtvá. Život jí zachránili místní lidé, kteří slyšeli střelbu. Když ji našli, nepřivolali policii, ale ukryli ji. V ilegalitě se dožila konce války.
Trpký osud
Po válce se Frida vdala za Mordehajse Michelsonse a měli spolu dvě děti. Stalinův Sovětský svaz však bohužel nebyl k Židům o mnoho přívětivější než nacistické Německo. V roce 1950 byl Mordehajs Michelsons v rámci opět propuknuvších politických procesů falešně obviněn a deportován na Sibiř.
Frida Michelsonová prožila v Sovětském svazu ještě více než dvacet let. Až v roce 1970 jí sovětské úřady dovolily vystěhovat se i s dětmi do Izraele. S sebou vzala mimo jiné rukopis knihy Přežila jsem Rumbulu, kterou sepsala v roce 1960 v jidiš a v níž zpracovala své vzpomínky na lesní masakr. Kniha vyšla v následujících desetiletích opakovaně v ruštině, v angličtině a v lotyštině. Její německý překlad se poprvé objevil v loňském roce, 60 let po vzniku rukopisu.
V druhé polovině 70. let se dozvěděla, že ve Spojených státech proběhne soud s 12 nacistickými kolaboranty, mezi nimiž budou i ti, jež se podíleli na vraždění v Rumbule. V té době se totiž dostalo do Spojených států několik sovětských emigrantů, kteří s úděsem rozpoznali mezi svými novými sousedy někdejší katy.
To byl i Detlaysův případ. Bývalý lotyšský policista emigroval po válce do USA a pracoval jako technik. Na základě nových svědectví vydalo americké ministerstvo spravedlnosti v říjnu 1976 pokyn k jeho zadržení.
Michelsonová se s jeho tváří setkala poté, co uviděla na policejní stanici v Haifě jeho fotografii. Izraelští policisté ji zavolali kvůli tomu, že v se v Německu připravoval proces proti Victorsi Arajsovi a Frida byla cenný potenciální svědek. Když jí policisté ukázali dokumentační fotografie k tomuto případu, rozpoznala na jedné z nich Detlaysovu tvář. "Bylo to jako rána elektrickým proudem," prohlásila později podle deníku The New York Times.
Arajs byl v roce 1979 nakonec odsouzen na doživotí, pilota Herbertse Cukurse vystopovalo a zabilo v Uruguayi v roce 1965 speciální komando izraelské tajné služby Mossad, jež v 60. letech stíhala válečné zločince po celém světě. Hlavní organizátor masakru Friedrich Jeckeln byl veřejně oběšen již 2. února 1946 v Rize. O tom, jak skončil Detlaysův případ, se dostupné prameny nezmiňují.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
