Kliknutím zvětšítePsal se rok 1956 a New York již 16 let čelil neznámému útočníkovi přezdívanému Mad Bomber (něco jako Šílený bombový atentátník), který po celém městě nechával opakovaně vybuchovat trubkové nálože. Železné roury naplněné trhavinou byly pokaždé nastraženy na místech s velkou koncentrací lidí – v kinech, v odbavovacích halách největších newyorských nádraží, v Newyorské veřejné knihovně – a byť se je občas podařilo zneškodnit včas, častější byly případy, kdy také explodovaly. Přes deset lidí už bylo vážně zraněno.
Útoky neznámého teroristy děsily celou zemi. „Téměř tři desítky podomácku vyrobených výbušnin, které nechal vybuchnout na veřejných místech, vytvořily kulturu strachu více než čtyřicet let předtím, než se terorismus na Ameriku upnul a stal se její součástí,“ napsal historik Michael Cannell v knize „Žhář“, věnované útokům. „Byl jako pokřivené ztělesnění poválečného neklidu - vyšinutý, neúprosný a neustále skrytý ve stínu velkoměsta.“
V té době ještě nikdo netušil, že útoky páchá muž jménem George Metesky. Syn litevských přistěhovalců, který v roce 1931 utrpěl vážný úraz při průmyslové havárii v elektrárenské společnosti United Industrial Light and Power Company, dceřiné společnosti Consolidated Edison.
Cítil křivdu, za kterou se mstil
Metesky ve firmě pracoval jako čistič elektrických a strojních zařízení. Osudným se mu stal výbuch plynového kotle v důsledku zpětného zahoření, které on sám zřejmě nijak nezavinil. Výbuch ho srazil do bezvědomí, v němž se nadýchal horkých plynů unikajících z prasklého kotle. Šestadvacet týdnů zůstal v pracovní neschopnosti a firma Consolidated Edison ho propustila.
Zažádal o odškodnění a argumentoval, že nehoda u něj vedla k rozvinutí zápalu plic, který přerostl v tuberkulózu, takže je doživotně poškozený. Firma mu ale nevyhověla a jeho žádost smetla ze stolu s poukazem na to, že s jejím podáním prý příliš dlouho otálel. Třikrát se zkusil proti tomuto verdiktu odvolat, ale ani jednou neuspěl. Byl bez práce, žil v malém bytě se svými sestrami, které ho musely živit, a neviděl před sebou žádné vyhlídky. Začal firmu intenzivně a paranoidně nenávidět. A začal se mstít.
První bomba, kterou v New Yorku nastražil, byla nalezena 16. listopadu 1940 na okenní římse budovy Consolidated Edison. Šlo o hrubě opracovanou železnou trubku naplněnou výbušninou, která měla na své vnější straně nápis: „Podvodníci z Con Edison, tohle je pro vás!“
Bomba ale nevybuchla a policie se i vzhledem k jejímu umístění domnívala, že vybuchnout ani neměla a byla použita jen jako výhrůžka. Případ proto po zběžném prošetření a vyslechnutí svědků odložila.
O necelý rok později, v září 1941, byla nalezena další nevybuchlá bomba. Tentokrát byla ukryta do staré ponožky pohozené na 19. ulici, pár kroků od kanceláří Consolidated Edison na Irving Plaza. Konstrukcí se podobala náloži z předchozího listopadu.
V neděli 7. prosince 1941 došlo k japonskému útoku na Pearl Harbor a o den později vstoupily USA do války. Krátce poté dostalo policejní ředitelství v New Yorku dopis, jehož písmo nápadně připomínalo rukopis ze vzkazu zanechaného u první bomby. Neznámý pisatel v něm policii sděloval, že po dobu trvání světové války zastaví své aktivity, avšak ke svému slibu připojil následující doušku: „Přivedu Con Edisona před soud. Zaplatí za své ohavné činy.“ Podepsal se jako F. P.
Výhrůžné dopisy psal tajemný bombový atentátník dál, adresoval je policii i elektrárenské společnosti, ale jinak držel své slovo: další bombu nastražil až 29. března 1950, kdy byla nalezena v odbavovací hale hlavního newyorského nádraží Grand Central Station. A měsíc na to už začaly bomby skutečně vybuchovat - první explodovala v telefonní budce uvnitř Newyorské veřejné knihovny, další opět na Grand Central Station.
Během následujících pěti let nastražil Metesky téměř 30 dalších bomb po celém New Yorku, vždy na místech s velkými davy lidí - na nádraží Pennsylvania Station, na autobusovém terminálu Port Authority, v brooklynském divadle Paramount Theatre, v hudební síni Radio City a v dalších telefonních budkách.
Ne všechny bomby vybuchly, což bylo dáno mimo jiné tím, že atentátník opakovaně upozorňoval na jejich umístění velké newyorské deníky, které většinou stačily dát avízo policii, a ta místo vyklidila a nechala bombu zneškodnit.
V řadě případů však k explozi ukryté nálože došlo a jejich výbuchy zranily více než tucet lidí. Nikdo však nebyl naštěstí zabit.
Doktore, popište nám ho, požádali policisté
Policie se ocitala pod stále větším tlakem. Komunikace neznámého pachatele s tiskem zvyšovala obecné povědomí o bombových útocích, tajemný fantom tak děsil celou zemi. V roce 1956 se vedoucí vyšetřovatel inspektor Howard Finney, frustrovaný bezvýchodným pátráním, obrátil s prosbou na soukromého psychiatra Jamese A. Brussela, který se během druhé světové války podílel na vytvoření americké kontrarozvědky.
„Fyzické důkazy nás k tomu chlapovi nedovedou. Ale možná by nám pomohlo, kdybychom věděli, co je zač. Dokázal byste se do něho vcítit?“ zeptali se policisté psychiatra. Finney mu vyložil karty na stůl, jinými slovy předložil mu všechno, co do té doby policisté na pachatele měli nebo zjistili. Byly to fotografie bomb, které nevybuchly, a především již zmíněné dopisy novinám i elektrárenské společnosti, podepisované jako F. P.
Brussel všechny indicie studoval déle než dvě hodiny. Ke zkonstruování bomb používal atentátník železné trubky, které naplnil střelným prachem, a pak k nim gumičkami připojil časovač sestavený za pomoci hodinek, pružiny a zástrčky. To vše následně zabalil do červených ponožek. Brussel vstal, přešel k oknu a dlouze se zadíval ven.
„Dlouhou chvíli vypadal, jako by upadl do transu,“ cituje americký deník Washington Post Cannellovu knihu Žhář. „Jako by se v šumu města pokoušel zachytit nějaký signál – jakési psychické ťuk ťuk ťuk –, které by ho dovedlo k atentátníkovi."
Vyšetřovatelé čekali. Potom se Brussel obrátil k Finneymu a popsal mu podle Cannellových slov „desperáta až po střih jeho saka“. A jakkoli se to zdá neuvěřitelné, jeho popis byl správný.
„Atentátník je paranoidní schizofrenik a pravděpodobně věří, že ho někdo, nějaká entita ovládá nebo proti němu kuje spiknutí. Pravděpodobně trpí velkou záští vůči svému pracovišti. Není tlustý ani hubený – je stavěný souměrně,“ spustil Brussel.
Je to Slovan, používá bomby i nůž
A psychiatr pokračoval dál: Mad Bomber používal v dopisech výrazy jako „zrada“ nebo „podlé činy“, tedy slova, která se v té době v hovorové řeči nepoužívala a nebyla nijak běžná.
„Je to Slovan,“ uzavřel Brussel.
„Můžete uvést důvody?“ reagoval překvapeně inspektor.
Brussel je uvedl: Bomby i nože jsou nástroje Střední Evropy. Atentátník vyráběl bomby a ukrýval je do otvorů, které vyřezával právě nožem. „Když jeden chlap používá obojí, naznačuje to, že by mohl být Slovan,“ vysvětlil Brussel.
Podle jeho další analýzy byl pachatel pravděpodobně svobodný a nikdy v životě neprožil milostný vztah, takže byl sexuálně frustrovaný. Ale protože si Slované potrpí na rodinné vazby, s největší pravděpodobností žije s někým ne nepodobným jeho matce.
Ke všem těmto hypotézám pak psychiatr přidal i jeden věcný důvod: dopisy neznámého bombometčíka byly odesílány z Westchesterského okresu, nacházejícího se asi na půli cesty mezi New Yorkem a městem Connecticut, v němž v té době žilo hodně Slovanů. Pachatel tedy zřejmě žil v Connecticutu a do Westchesteru jezdil na poštu.
Ani tím ale Brusselův vhled do nitra záhadného teroristy neskončil. „Až ho chytíte, bude mít na sobě dvouřadý oblek. A bude ho mít zapnutý,“ uzavřel podle Cannella psychiatr svou analýzu.
Nalákejte ho na jeho popis
Vyšetřovatelé opustili Brusselovu kancelář a začali jednat podle jeho klíčového doporučení – nenápadně nechávali prosakovat do médií podrobnosti z pravděpodobného pachatelova profilu, protože právě to podle psychiatra mohlo atentátníka, jenž zřejmě toužil po pozornosti a uznání, vylákat na světlo.
Když část Brusselovy analýzy otiskl deník New York Times, musel na to nějak zareagovat i konkurenční titul New York Journal-American, aby neztratil čtenáře. A tak otiskl otevřenou výzvu atentátníkovi, aby se vzdal.
Ač se to zdá neuvěřitelné, Brusselova intuice vyšla a atentátník se na výzvu ozval deníku zpátky. Psal znovu a znovu a v každém dalším dopise o sobě odkrýval více informací. Přiznal, že přišel k úrazu v Consolidated Edison a že jeho žádosti o odškodnění k ničemu nevedly. V jednu chvíli dokonce prozradil datum svého zranění: 5. září 1931.
V té době už detektivové pročesávali se zaměstnanci Consolidated Edison pracovní záznamy. Na jedné složce byla červeným inkoustem napsaná slova „nespravedlnost“ a „trvalá invalidita“. Zahloubali se do ní a zjistili, že pojednává o zaměstnanci zraněném při výbuchu kotle, k němuž došlo 5. září 1931, a že tento zaměstnanec používal ve svých stížnostech frázi „podlé činy“.
Finney byl stále skeptický. Brussel mu ale odcitoval studie naznačující, že 17 z 20 paranoiků mívá souměrnou sportovní postavu, protože mají sklony k perfekcionismu. Takovým typem byl zřejmě stěžovatel ze složky, protože jeho rukopis byl velmi vzhledný. Když se policie dostala k fotografii zmíněného muže, zjistila, že chodí úhledně upravený a dbá o svůj vzhled. Našla svého podezřelého. A měla k němu i jméno: George Metesky.
Uvítal policii v dvouřadém saku
Detektivové začali nenápadně prověřovat Meteskyho bydliště. Žil v Connecticutu v dělnické čtvrti Waterbury, kde bylo hodně evropských přistěhovalců. Byl to Slovan. Měl souměrnou střední postavu. A bydlel se svými sestrami. Všechno, co psychiatr dosud předpověděl, na něj sedělo.
Bylo to právě před 65 lety, 21. ledna 1957 krátce před půlnocí, kdy policisté stanuli přes Meteskyho dveřmi s příkazem k domovní prohlídce. Otevřel jim v pyžamu, a když ho požádali, aby se oblékl, znovu je překvapil. „Vynořil se z ložnice v praktických hnědých botách s gumovou podrážkou, v červeně tečkované kravatě, ve hnědém svetru a v dvouřadém obleku. Knoflík u saka byl zapnutý,“ napsal Cannell.
„Proč si myslíte, že jsme tady?“ zeptali se pak policisté. „Asi proto, že mě podezříváte, že jsem Mad Bomber,“ odpověděl muž.
Svou vinu nejdříve popíral, ale když se ho detektivové zeptali na význam zkratky F. P., neodolal: „To znamená fair play,“ vysvětlil tajemný podpis na atentátníkových dopisech.
Zatčení Meteskyho vyvolalo okamžitě celoamerickou senzaci a zdaleka ne všichni proti němu byli nepřátelsky zaujati. „Byl to tichý chlapík, který žil sám pro sebe,“ psaly noviny. „V poslední době se začal chovat nevyzpytatelně, ale předtím to byl úžasný a čestný muž – bývalý mariňák, za druhé světové války dokonce s bombovými útoky přestal. Policii řekl, že to bylo z patriotismu. Nechávat vybuchovat bomby v době, kdy jeho vlast bojuje, považoval za špatné.“
Noviny si všimly také toho, že atentátník je velmi silně nábožensky založený. „Nikdy se ale knězi nepřiznal k tomu, že páchá bombové útoky. Policistům řekl, že se z tohoto důvodu zpovědnici vyhýbal, i když ho přitom vždy trápil pocit hříchu,“ napsal o Meteskym krátce po jeho zatčení Meyer Berger, legendární sloupkař New York Times.
Meteskymu připadalo jeho chování logické. „Nemohl jsem tam jít a přiznat se, když jsem věděl, že musím pokračovat v tom, co dělám. To jsem prostě nedokázal,“ řekl policii.
Metesky byl shledán duševně nemocným a poslán do státní psychiatrické léčebny. Poté, co lékaři prohlásili, že již není společnosti nebezpečný, byl v roce 1973 propuštěn. Zemřel v roce 1994.
Krátce před propuštěním z nemocnice navštívil Meteskiho reportér Times, jemuž se muž naposledy svěřil se svými pocity a tím, co hodlá dělat: „Nemám v úmyslu uchýlit se k žádné formě násilí. Zjistil jsem, že pero je v této konkrétní době mocnější než meč.“
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
