Traduje se, že když se v legendární bitvě u Kresčaku, v níž v sobotu 26. srpna 1346 v devátém roce Stoleté války utkaly na francouzské půdě invazní síly anglické armády s francouzským vojskem (posíleným o české oddíly Jana Lucemburského), dostal šestnáctiletý waleský princ a anglický následník trůnu Eduard z Woodstocku do úzkých, vyslali k jeho otci anglickému králi posla s žádostí o posilu.

„Je snad můj syn mrtev, shozen z koně nebo tak těžce raněn, že se o sebe nemůže postarat?“ zeptal se prý král Eduard III. Když uslyšel, že ne, pokrčil rameny: „Jen ať chlapce nechají řádně si dobýt ostruhy.“

Stoický klid se mu soudě dle výsledků bitvy vyplatil: jeho syn nejenže přežil, ale v bitvě skutečně zvítězil, přičemž na straně protivníka padla kromě více než 30 tisíc vojáků i „koruna evropského rytířstva“, český král Jan Lucemburský.

close Eduard III. nechává počítat mrtvé na bojišti u Kresčaku. V bitvě padl i český král Jan Lucemburský, v té době již zcela slepý, který bojoval na francouzské straně info Zdroj: Wikimedia Commons, Virgil Master (illuminator) – Jean Froissart, Chroniques (Vol. I), volné dílo zoom_in Eduard III. nechává počítat mrtvé na bojišti u Kresčaku. V bitvě padl i český král Jan Lucemburský, v té době již zcela slepý, který bojoval na francouzské straně

Kdo vlastně byl ten zdánlivě chladný panovník Eduard III., na něhož dnes Anglie vzpomíná jako na jednoho ze svých nejúspěšnějších středověkých králů, který ji změnil v jednu z nejmocnějších vojenských mocností Evropy?

Brzká cesta na trůn

V době bitvy u Kresčaku táhlo Eduardu III. teprve na 34. rok. Narodil se 13. listopadu 1312 ve Windsorském hradu. Ve stáří dvanácti dnů byl jmenován hrabětem z Chesteru a po dvou dalších měsících mu otec Eduard II. přidělil služebnictvo, takže se již v raném dětství dostal do postavení bohatých dospělých šlechticů.

Anglický dvůr v té době popravdě nezažíval vůbec dobré časy. Jeho otec Eduard II. nejenže utrpěl potupnou porážku od Skotů u Bannockburnu (zahájením této bitvy končí známý film Mela Gibsona Statečné srdce), ale navíc čelil obecné nevraživosti a podezřívání kvůli svým blízkým osobním, pravděpodobně homosexuálním vztahům s „oblíbenci“, jako byl Piers Gaveston (i ty zachytil Gibsonův film).

Tyto styky se nakonec staly Eduardovi také osudnými, neboť jeho manželka Izabela Francouzská je použila jako záminku k tomu, aby se proti němu spikla se svým milencem (nikoli Williamem Wallacem, ale Rogerem Mortimerem), v roce 1327 ho nechala sesadit z trůnu a následně i uvěznit na zámku Berkley, kde ještě téhož roku zemřel – pravděpodobně byl zavražděn, dost možná na její pokyn.

Jeho smrtí se tak otevřela cesta k trůnu teprve čtrnáctiletému Eduardovi III., který byl korunován 1. února 1327. Izabela s Mortimerem se stali jeho regenty, což si zvlášť Mortimer vysvětloval tak, že bude vládnout vlastně sám – a mladičkého krále rád ponižoval.

„Mladý král by ze svého opatrovníka, který mu projevoval zřetelný nedostatek úcty, frustrován stále víc. Nepřátelství mezi nimi ještě vzrostlo, když se Eduard v lednu 1328 oženil s Filipou Henegavskou a v roce 1330 se mu narodil syn Eduard z Woodstocku. To vše více a více ohrožovalo Mortimerovu moc. Nakonec Eduard vycítil, že nastal čas, a podnikl proti Mortimerovi jasné a rozhodné kroky,“ uvedla na stránkách History of England Jessica Brainová.

V říjnu 1330 nechal mladý král Mortimera i svou matku na hradě Nottinghamu přepadnout, zajmout a uvěznit. Mortimer skončil v Toweru a brzy byl obviněn z uzurpování královské moci a bez řádného soudu popraven. Se svou matkou zacházel Eduard vlídněji: nechal ji pouze doživotně internovat na hradě Norfolk, kde ji však vybavil vším pohodlím.

Od této chvíle se stal skutečným vládcem. Možná právě tady můžeme hledat důvod jeho jistého chladu, s nímž vzkázal šestnáctiletému synovi, ať si v bitvě poradí sám. S ním se v mládí nejednalo jinak.

Protivníci? Skotové, Francouzi, šlechta…

S ovládnutím anglického trůnu se Eduard pokusil také obnovit svou vládu nad Skotskem, současně však musel řešit problémy s Francií.

„Eduard během své vlády čelil dvěma hlavním zkouškám: zaprvé vyhlídkám na válku se Skotskem a Francií, a zadruhé tomu, jak se mu podaří smířit se s vůdčími osobnostmi anglické šlechty, jimž si jeho otec tak silně odcizil,“ píše Brainová.

Ve Skotsku Eduard nakonec příliš úspěšný nebyl; třebaže pro skotské tažení postavil opravdu velkou armádu, v roce 1337 toto tažení ztroskotalo: syn Roberta Bruce, skotský král David II. osvobodil v tomto roce většinu Skotska a Angličanům zůstalo pouze několik hradů. Vědom si toho, že někdy je třeba ustoupit, se Eduard III. nakonec v roce 1339 myšlenky na ovládnutí Skotska vzdal.

Jinak se mu vedlo ve Francii. Protože Francouzi podporovali skotské tažení, napadali anglická přístavní města a ohrožovali državy anglického krále na kontinentu, rozhodl se Eduard vsadit vše na jednu kartu, a vyhlásil nárok na francouzský trůn, který obhajoval tím, že jeho matka byla dcerou někdejšího francouzského krále Filipa IV. Francouzi ovšem takový nárok odmítli uznat.

close Matka Eduarda III. Izabela Francouzská info Zdroj: Wikimedia Commons, anonymní, volné dílo zoom_in Matka Eduarda III. Izabela Francouzská

Eduard v odpověď začal používat na svém erbu francouzské symboly, a Stoletá válka tím byla rázem zažehnuta.

Úspěšná invaze do Francie završená vítěznou bitvou u Kresčaku zajistila nadvládu Angličanů nad severní Francií a v dalším desetiletí vedla k zisku mnoha rozsáhlých francouzských území a k uvěznění francouzského krále v Anglii.

Ústup ze slávy

Správa země však zůstala nezávislá a Angličané ji nikdy plně neovládli. „Eduard se nakonec nároku na francouzskou korunu vzdal, a to výměnou za celou Akvitánii. V roce 1369 však Francouzi znovu vyhlásili válku. Eduard, již starší muž, přenechal boj svým synům. Ti uspěli jen málo a Angličané ztratili velkou část území, které získali v roce 1360,“ píše o tomto období BBC.

Po smrti své manželky Filipy v roce 1369 se Eduard dostal pod vliv své milenky Alice Perrersové, považované za zkaženou a chamtivou ženu. Současně znovu čelil domácí opozici. Kvůli vojenskému selhání ve Francii a propuknutí moru byl v roce 1376 svolán parlament, který Perrersovou ostře kritizoval, vypověděl ji od dvora, a králi nařizoval sestavit novou radu.

Eduard se však v té době už o vládu příliš nezajímal. V červnu 1376 zemřel po dlouhodobé nemoci jeho syn a následník, slavný „Černý princ“, a v září téhož roku onemocněl i sám král.

Dne 21. června 1377 zemřel. Jeho následníkem se stal jeho desetiletý vnuk Richard II., syn Černého prince.