O záchytce v sousedství pražského kostela svatého Apolináře, který jí dal mezinárodně proslulé jméno, se často píše, že byla unikátním českým vynálezem a první záchytnou stanicí na světě. Do jisté míry je to pravda, na druhé straně ale platí známé pořekadlo, že i Kolumbus měl při objevení Ameriky své předchůdce. Na druhé straně, stejně jako v případě Kolumba také v případě záchytky u Apolináře platí, že díky ní se objev proslavil i prosadil.

Ostravská předchůdkyně

O tu vůbec první, byť jen krátce fungující záchytnou stanici, jež Apolináře nepatrně předběhla, se prý zasloužil předseda národního výboru v Ostravě Kotas.

Ten měl při odchodu z radnice zakopnout o opilého Ostraváka válejícího se na schodech. Možná i proto, aby se podobná situace neopakovala, nechal v ostravské hasičské stanici zřídit první záchytku, v níž sloužili dobrovolníci z řad Československého červeného kříže. Záchytka byla otevřená od sedmi večer do sedmi ráno a opilci byli ukládáni do tří ložnic, kde leželi na pryčnách. Pokud se na záchytku dostali poprvé, přišel je tento pobyt na sto korun na osobu, pokud opakovaně, stál každý další dvojnásobek.

Projekt však fungoval jen osmnáct měsíců, od 19. března 1950 do 1. listopadu 1951, a po této době zanikl, protože neměl charakter zdravotnického zařízení a z terapeutického hlediska se příliš neosvědčil.

Vedl však k některým doporučením (zejména k tomu, že zařízení by mělo být nemocničně vybaveno a disponovat odbornými zdravotnickými zaměstnanci), jimiž se mnohonásobně slavnější záchytná stanice u Apolináře vyznačovala od svého vzniku.

Skálovo dítě

Pražská záchytka byla otevřena 15. května 1951 z iniciativy nestora české protialkoholní léčby, doktora Jaroslava Skály. Ten už v roce 1948 založil ve zmíněné budově u kostela svatého Apolináře protialkoholní oddělení psychiatrické kliniky lékařské fakulty Univerzity Karlovy, které sloužilo k léčbě alkoholové závislosti.

Souběžně s léčbou však řešil také „první pomoc“ opilým osobám, jimž se může stát, že třeba usnou v zimě v mrazu venku a zmrznou, popřípadě se jim ve stavu opilosti udělá špatně a udusí se vlastními zvratky.

Tyto úvahy vedly činorodého a organizačně mimořádně schopného lékaře k otevření preventivní záchytné stanice, kde se nešťastníkům z ulice dostalo odborné pomoci i doporučení k další léčbě. Ve své době šlo o naprostou světovou novinku.

Prvním klientem záchytky se stal podle Skálových vzpomínek jeden ruský námořník, s léčením alkoholové závislosti pak lékař pomáhal mnoha slavným osobnostem české kultury. Léčil se u něj mimo jiné herec Zdeněk Štěpánek nebo filmový režisér Martin Frič.

Neortodoxní metody

Skála byl znám neortodoxním přístupem, který aplikoval při léčbě i na záchytce – o opilce dovezené na záchytku třeba nechával pod odborným dohledem pečovat pacienty léčící se ze závislosti, aby pochopili, jak odpudivě a nepříjemně namol opilý člověk vypadá.

Jako první také začal používat v roce 1950 Antabus – lék zvyšující citlivost organismu na alkohol, který významně přispívá k tomu, aby člověku bylo po požití alkoholického nápoje špatně.

Záchytka byla otevřena s dvanácti lůžky, ale po roce se jejich počet ukázal jako nevyhovující, takže byl o deset lůžek zvýšen. V roce 1957 byl v budově u Apolináře spuštěn další unikátní léčebný projekt, ambulance pro závislosti u dětí.

Dnes už záchytná stanice v této budově nesídlí, po dvojím stěhování „zahnízdila“ v areálu nemocnice Na Bulovce, kde ji od roku 2013 provozuje Městská poliklinika Praha. Na místě původní záchytky u Apolináře se nyní nachází Klinika adiktologie, kde se léčí klienti s nejrůznějšími závislostmi. Kromě ambulance má klinika také lůžkové oddělení pro ženy i muže.