Jan Werich: titán českého herectví, kterému se zavíraly dveře do světa

Články z magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků a naší placené webové verze, výjimečně pro tento víkend na Deník.cz odemykáme všem.

Když před čtyřiceti lety zemřel, znamenalo to pro spoustu lidí žijících v husákovské šedi definitivní konec starých časů. Jan Werich představoval jistotu už tím, že byl. Nemohl sice dělat divadlo, nesměl do televize a kromě pohádek mu nevycházely skoro žádné knížky. Ale jen to, že ho občas někdo spatřil, jak rybaří na Kampě, dávalo leckomu naději, že ještě není tak špatně.

Rudolf Hrušínský. Role žil, u piva mlčel a z politiky odcházel roztrpčen

„Jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat,“ postěžoval si legendární herec a autor svému mladšímu kolegovi Jiřímu Suchému v roce 1963. Je ovšem také pravda, že i kdyby měl Werich cestu na jeviště volnou, stejně by se asi časem musel uklidit do ústraní. Když totiž o dva roky dříve odcházel z postu ředitele pražského Divadla ABC, nacházejícího se na místě předválečného Osvobozeného divadla, v němž kdysi účinkoval, nebylo to jen kvůli nepřízni mocných. Poprvé se u něj projevila rakovina – nemoc, které bude čelit další dvě dekády se stejným odhodláním, s jakým před válkou on a jeho parťák Jiří Voskovec zesměšňovali nacismus. Hitlerovská zvůle nakonec oba (o nešťastném skladateli Jaroslavu Ježkovi nemluvě) donutila emigrovat do Ameriky.

Agitka z rudolfinské Prahy

Po návratu do osvobozeného Československa v roce 1945 Jan Werich na rozdíl od skeptičtějšího Voskovce propadl všeobecnému „hejrupáctví“. Byl v tom zřejmě i kus oportunismu, jak vzpomíná jazzman Jiří Traxler, kterému Werich na předúnorových estrádách vytýkal, že nosí na klopě přišpendlenou americkou vlajku. Voskovec se vrátil do USA, zatímco jeho „dvojče“ Jan se rozhodlo nějak to s vrchností „skoulet“. Stálo ho to mnoho kompromisů – viz poplatný velkofilm Císařův pekař a pekařův císař, Voskovcem z dálky patřičně ironizovaný. Ale i když šlo de facto o pokrokovou agitku (byť z rudolfinské Prahy), herecky v ní byl Werich pořád skvělý.

Jiří Menzel v Americe: Držel jsem Hitchcocka za ruku

Když se politické klima trochu změnilo a uvolnilo, mohli si diváci svůj idol užít v několika televizních miniaturách. Ať to byl Čechovův Medvěd, nebo adaptace povídek O. Henryho Uspořená libra a Magnetické vlny léčí. V kontextu všeho ostatního, co se tenkrát na obrazovkách objevovalo, šlo o zázrak. Tím byl ostatně i film Až přijde kocour z roku 1963, s nímž jeho režisér Vojtěch Jasný triumfoval v celé Evropě a ve kterém Jan Werich ztvárnil menší, leč nezapomenutelnou roli věžníka. Z vydané korespondence V + W víme, že si od úspěchu tohoto snímku hodně sliboval. Myslel si, že se mu tím uvolní ruce, bude moci vyjet do světa a třeba s přítelem Jiřím něco za oceánem natočí.

Nic se však nestalo. Naopak: spadla klec. V roce 1966 se v Lucerně konal sjezd přátel divadla Semafor za účasti Wericha, Suchého, Jiřího Šlitra a Miroslava Horníčka. Hosté odpovídali na dotazy z publika a Wericha se někdo zeptal, zda ještě od filmařů dostává nabídky. Zavrtěl hlavou, že ne, pak si ale přece vzpomněl. „Byla to nabídka v češtině?“ popíchl ho kamarád Horníček. „Ne, v cizím jazyce,“ utrousil nepohodlný herec.

Adina Mandlová. Vždy si šla tvrdě za svým, štěstí našla až po boku homosexuála

Dnes už víme, že stačilo málo a hrál po boku Seana Conneryho hlavního padoucha v bondovce Žiješ jenom dvakrát. „To je tak. Ozval se z čistého nebe hlas pana Salzmanna, Brita, takto poslední dobou producenta Jamese Bonda, jestli prý jsem volný, že by mě nutně potřeboval na 6 týdnů do filmu po boku přítele 007,“ vzkazuje v dopise Voskovcovi z prvního října 1966.

Hortátor na lodi

Mimochodem, navzdory úsilí řady badatelů není tohle období ještě zcela prozkoumané. Jedinečný údaj se zachoval například v rozhovoru filmového novináře Vladimíra Bystrova s režisérem Elmarem Klosem. Interview vyšlo roku 1965 v Mladém světě a Klos v něm hovoří o vysněném podniku, který chtěl řadu let realizovat se svým věrným spolupracovníkem Jánem Kadárem. Toužili natočit Čapkovu Válku s mloky a prorazit s ní na Západě. Takto mluvil Elmar Klos o výběru hlavních představitelů: „Chceme volit herce atraktivně. Už dnes víme, že Vantocha by hrál Jan Werich, Bondyho by hrál Hugo Haas, pozvali bychom Francise Lederera z Hollywoodu. Chtěli bychom pracovat s herci, kteří jsou stejně známí v anglosaských zemích jako u nás. Od Jiřího Voskovce třebas až po Kim Novakovou.“

I z tohoto projektu sešlo, opět k velké Werichově lítosti. Další brána do světa se zavřela. A podobných šancí nejspíš zahodil víc. Témuž reportérovi Vladimíru Bystrovovi už v lednu roku 1959 prozradil: „Hrozně rád bych dělal film. Také z toho důvodu, že už jsem ho pět let nedělal, nebo šest, jenže situace je taková, že mi nikdo nikdy nic nepřinesl. Zatím jsem měl jedinou konkrétní nabídku, v Římě, abych hrál v Ben Hurovi. Dokonce mi dali na vybranou: buď židovského krále, nebo hortátora na lodi, to byla velká role.“