Kliknutím zvětšítePřed 70 lety, v pondělí 11. června 1951, vydechla v portugalském městě Sintra naposledy dáma, kterou si nejdříve zamiloval brazilský korunní princ a později i jeho země, byť právě tato žena byla důvodem, proč naději na to, že své zemi bude vládnout s korunou na hlavě, nenávratně ztratil. Česká šlechtična Alžběta Dobřenská z Dobřenic.
Alžběta se narodila 7. prosince 1875 jako jediná dcera českého šlechtice Jana Václava Dobřenského a jeho manželky Alžběty Kotulínské z Kotulína. Měla tři starší bratry, Jana Josefa Dobřenského, Otokara a Jaroslava, a mladšího bratra Karla.
V témže roce, jen o měsíc a tři týdny dříve, dne 15. října 1875, se v brazilském císařském paláci Grão-Pará v Petropólisu narodil Pedro de Alcântara, prvorozený syn v nově založené brazilské císařské dynastii Orléans-Braganza. Tu založili jeho rodiče, princezna Isabel, následnice brazilského císařského trůnu, a její manžel, francouzský a brazilský princ Gaston Orleánský, hrabě z Eu.
Jako vnuk brazilského císaře Pedra II. a prvorozený syn brazilské následnice trůnu měl malý Pedro jednoznačně předurčenu kariéru budoucího panovníka Brazílie. Jenže dějiny rozhodly trochu jinak. V roce 1889, když mu bylo čtrnáct, došlo v Brazílii ke svržení monarchie a nastolení republiky, a tím také k odchodu císařské rodiny do exilu.
Láska z Evropy
Svůj nový domov a útočiště našla ve francouzském Versailles a Pedro sám po dovršení plnoletosti přesídlil do Rakouska-Uherska, kde začal studovat na vojenské škole ve Wiener Neustadtu. Jeho matka to komentovala slovy, že "je jasné, že musí něco dělat, a vojenská kariéra je možná jediná, která mu zbývá", nicméně brzy to nebyl ani zdaleka jediný důvod, který mladého muže táhl na území Rakouska-Uherska…
Už v roce 1900 se seznámil s "Elisabeth Dobržensky de Dobrženicz", rakousko-uherskou šlechtičnou, kterou nebyl nikdo jiný než právě Alžběta. Pedro se do mladé ženy nesmírně zamiloval a chtěl trávit veškerý čas především s ní. Rakousko-Uhersko v její společnosti se mu jevilo daleko přívětivější než vzdálená vlast, v níž navíc panoval už jiný, císařské rodině ne právě příznivě nakloněný režim.
Dlužno dodat, že Alžběta byla i při svém mladém věku mimořádnou osobností, která byla zajímavá zdaleka nejen svým nepopiratelným půvabem; mluvila a psala pěti jazyky (česky, anglicky, německy, francouzsky a portugalsky) a uměla výborně malovat.
I když tehdejší doba vzdělávání žen až tolik nepřála, měla výhodu v tom, že pocházela z velké šlechtické rodiny, takže se jí věnovali učitelé, kteří vzdělávali její bratry, díky čemuž získala nemalý rozhled. Dostala se i na Hudební a malířskou akademii v Mnichově a stala se zdatnou portrétistkou.
"Ty ji necháš!" "Nenechám"
Princezna Isabel ovšem nad synovou volbou skřípala zuby. Matky se většinou ambicí pro své potomky vzdávají podstatně neochotněji než synové sami a tahle partie se jí jako perspektivní pro jejího syna vůbec nejevila. Alžbětin otec byl sice poslancem Českého zemského sněmu a velkostatkářem na svém panství v Chotěboři, ale to samozřejmě bylo pro dědičku brazilského císařství nesmírně málo. Rozhodně nepocházel z takové šlechtické rodiny, která by významněji hýbala evropskou politikou, natož přímo z královského nebo císařského rodu. Jméno "Dobržensky" se nedalo mimo prostředí českých zemí pořádně ani vyslovit a nemělo ani stín toho zvuku jako jména "Bourbon", "Wittelsbach", "Habsburk" a podobně. Navíc se jako šlechtic honosil jen tím nejnižším, baronským titulem.
Syn ale neustupoval, a to, ani když na něj začali rodiče tlačit oba. S přibývajícími léty naopak tíhl k Alžbětě stále víc. V roce 1906, šest let poté, co začal s Alžbětou chodit, tak jeho matka poprvé částečně kapitulovala a vymohla pro Alžbětina otce vyšší šlechtický titul hraběte, aby synovu partii aspoň trochu "nablýskala". O dva roky později pak konečně došlo mezi Pedrem a jeho rodiči k jakémusi kompromisu, který vyústil ve sňatek. Také ale v pozdější spory.
Ačkoli ústava brazilské říše, vyhlášená 25. března 1824, nevyžadovala, aby následník trůnu uzavíral dynasticky rovnocenné partnerství, Isabel přesto rozhodla, že další následník brazilského trůnu nemůže z tak "nerovného" manželství vzejít, a že se tedy její prvorozený syn, chce-li se s Alžbětou oženit, musí svých práv na brazilský trůn vzdát ve prospěch svého mladšího bratra Luise.
Dne 30. října 1908 tak třiatřicetiletý Pedro podepsal ve francouzském přístavním městě Cannes dokument, v němž mimo jiné stálo: "Já, princ Pedro de Alcântara Luiz Filipe Maria Gastão Miguel Gabriel Rafael Gonzaga z Orléansu a Braganzy, jsem se poté, co jsem dospěl, rozhodl vzdát se práva, jímž mi ústava brazilské říše přiznává korunu toho národa. Prohlašuji proto, že se svobodně a spontánně vzdávám ve svém vlastním jménu i ve jménu všech svých potomků veškerých práv, jež nám výše uvedená ústava ve věci brazilské koruny a trůnu přiznává, a že tato práva přecházejí na linie jdoucí po mojí, v souladu s následnickým pořadím… Před Bohem slibuji za sebe i za své potomky, že budu dodržovat toto prohlášení."
Bratři, co drží pospolu? No…
O deset dní později, 9. listopadu 1908, rozeslala jeho matka na všechny strany, které měla ve svém monarchistickém kalendáři, osobní dopis, v němž Pedrovu rezignaci ve prospěch Luisova nástupnictví zvěstovala světu.
"Pedrova svatba se bude konat 14. dne tohoto měsíce. Před sňatkem podepsal svou rezignaci na brazilskou korunu a já vám ji posílám, přičemž si ponechávám identickou kopii. Věřím, že tato novinka musí být zveřejněna co nejdříve (vy, pánové, to jistě provedete způsobem, který budete považovat za nejuspokojivější), aby se zabránilo vytváření čehokoli, co by mohlo znamenat velké zlo pro naši zemi. Pedro bude i nadále milovat svou vlast a poskytne svému bratrovi veškerou možnou podporu. Díky bohu, že drží tak pospolu. Luis se bude aktivně angažovat ve všem, co se týče monarchie a dobra pro naši zemi…"
Pedro se tedy konečně mohl oženit a dne 14. listopadu 1908 opravdu pojal Alžbětu za manželku. Jeho otec na svatbu nepřišel. Jeho bratra Luise čekal sňatek se sicilskou princeznou Marií Piou, která pocházela z bourbonského rodu, takže rodičovským požadavkům na vhodnou partnerku pro syna vyhovovala podstatně lépe.
Z toho, co víme, můžeme nicméně usuzovat, že manželství Pedra a Alžběty bylo šťastné. První dcera, princezna Isabela, se jim narodila v roce 1911, po ní následovaly ještě čtyři další děti. V roce 1922 se rodina přestěhovala do Brazílie, protože brazilský prezident Epitácio Pessoa zrušil zákon, který zakazoval princům odešlým do exilu návrat domů.
Cestu do neznámé končiny kupodivu usnadnila dětem více Alžběta než Pedro, protože jim s úsměvem vyprávěla, že už od dětství snila o tajemné středoamerické zemi, a když konečně uviděla na obzoru obrysy brazilského přístavního města, přivítala to s nadšením. Možná to trochu hrála, možná to myslela upřímně, v každém případě však pro své děti udělala v danou chvíli to nejlepší, co mohla: vylíčila jim jejich budoucí domov tak, aby se na něj mohly těšit, a nemusely se ho bát.
Rodina začala žít v Pedrově rodném paláci Grão-Pará v Petrópolisu a v Brazílii si získala popularitu a úctu svým zapojením do společenského života. Zdálo se, že se někdejší následník trůnu se ztrátou dynastických práv dobře vyrovnal, podle některých zdrojů se však proti tomu přece jen párkrát ozval, hlavně s ohledem na budoucí šance svých dětí. Několik let před svou smrtí údajně prohlásil v rozhovoru pro brazilské noviny, že jeho rezignace nebyla platná, protože ji neuznal brazilský parlament, a že se navíc nevztahovala na jeho potomky. Později však vzal tato slova zpátky. "V naší rodině nikdy nedojde k rozporům nebo sporům ohledně císařské moci," řekl v dalším rozhovoru, v němž svou rezignaci potvrdil.
Zemřel v 65 letech a byl pohřben s poctami náležejícími hlavě státu na hřbitově v Petrópolisu, Alžběta se vrátila do Evropy. Po své smrti v roce 1951 byla pochována v Sintře, ale v roce 1990 byly její ostatky vyzdviženy a spolu s ostatky jejího manžela uloženy v císařském mauzoleu v katedrále sv. Petra z Alcantary v Petrópolisu.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
