Za čin, který chladnokrevně plánoval, dostal osmnáctiletý nepodmíněný trest, což nedávno potvrdil i odvolací Vrchní soud v Praze. Líčení se zúčastnil i otec zavražděné Terezky, František Š., který Deníku popsal svoje pocity.

„Sledovat v soudní síni vraha, který odporným a surovým způsobem zavraždil naši dceru, je traumatizující,“ napsal Deníku v otevřeném dopise, v němž se pozastavuje i nad tím, že příbuzní vraha, ač věděli, co plánuje a co udělal, nejsou podle našich zákonů trestně odpovědní za to, že oni sami nijak nezasáhli a ani se nesnažili pobodané dívce pomoci. Popisuje také, jak bylo pro rodinu šokující to, že někteří jedinci vyjadřovali podporu mladíkovi, jenž vrahovi nabízel alibi. Našli se dokonce tací, co nechutně útočili na sociálních sítích na zavražděnou i na její rodinu.

Více v otevřeném dopise, který přinášíme v plném znění.

Daniel Miarko před soudem.
Za brutální vraždu spolužačky si odsedí 18 let, s odvoláním neuspěl

Dne 4. 5. 2020 jsem obdržel rozsudek Vrchního soudu v Praze ve věci odvolání Daniela Miarka, vraha naší dcery, kterým zůstává napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni nedotčen. Tedy trest odnětí svobody v trvání 18 let ve věznici se zvýšenou ostrahou.

Sledovat v soudní síni vraha, který odporným a surovým způsobem zavraždil naši dceru je traumatizující. Z výpovědí psychiatrů vyplývá, že u vraha byly zjištěny osobnostní vady, tedy celoživotně přítomná nevhodná skladba povahových rysů a temperamentu. Účelovost, taktizování a simulace nebyly vrahovi cizí ani v průběhu trestního řízení. Tyto věci také jistě přispěly k výši trestu.

O účelovosti a chladnokrevnosti vraha vypovídá i to, že z vazby podával pokyny svému advokátovi, aby podával stížnosti na poškozené osoby, tedy i na moji osobu, zda se nedopouštíme v rámci trestního řízení, které bylo proti Danielovi Miarkovi vedeno, trestného činu. Nevím, zda vrah postup v rámci trestního řízení vymýšlel sám, či mu někdo pomáhal, každopádně výsledkem je trest odnětí svobody v trvání osmnácti let.

Rozsudek vrchního soudu uvádí mimo jiné výtky zjevné nestandardnosti v průběhu opatřování podkladů pro zpracování znaleckých posudků obstaraných a předložených obhajobou, kterými se Daniel Miarko pokoušel vyhnout se uložení trestu. Soud konstatuje, že v případě znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a psychologie, jakožto posudků vycházejících z prezentací duševního stavu vyšetřované osoby je z hlediska požadavku na jeho objektivitu nežádoucí, aby při exploraci obviněné osoby znalcem byl přítomen jeho obhájce, zčásti dokonce kladl obviněnému zjevně sugestivní otázky.

Stejně tak působí tendenčně a účelově, aby takovému vyšetření při zletilosti pachatele trestného činu byla přítomna jeho matka. Soud zároveň uvádí, že neobjektivně a samoúčelně vyznívá i fakt, je-li na úkor obsahu procesních výpovědí obžalovaného plnohodnotně mapující jeho stav v době činu (je jim věnována 1 stránka posudku) podkladem psychiatrického posudku, jehož je primárním účelem posouzení zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností pachatele v době činu, obsáhlé a zjevné předpojaté prohlášení nazvané „vyjádření rodičů“, jemuž jsou věnované 4,5 stránky posudku (pozn. otce zavražděné dcery „Součástí vyjádření jsou i ničím nepodložené výpady proti poškozeným osobám“). Soud zároveň uvádí, že závěry posudku nelze akceptovat ani po věcné stránce.

Jako osoba poškozená, která se přímo účastnila jednání u vrchního soudu, jsem byl překvapen úrovní zpracování znaleckých posudků obstaraných obhajobou a je opravdu k zamyšlení, že u takto závažného trestného činu se jak samotné jednání soudu, tak i samotný text rozsudku z velké části věnuje „nestandardnosti“ a „účelovosti“ zpracování znaleckých posudků. Nepochopil jsem ani vyjádření znalce posudku obhajoby u soudu, které je také uvedeno v rozsudku, kde popsal svou roli a své poslání v projednávané trestní věci, když při svém výslechu uvedl, že je třeba si uvědomit, že posudek nedělal pro soud, ale pro advokátní kancelář, což není úplně totéž. Osobně si kladu obecnou otázku nad kvalitou znaleckých posudků v rámci trestních řízení, tedy zpracovanou metodikou, kterou by měl určovat stát. Tyto věci do značné míry ovlivňují časový průběh celého řízení, tedy i utrpení a trauma poškozených osob.

V rámci celého průběhu řízení je pro mě stále zarážející přístup osob, kterým bezprostředně po vraždě vrah popisuje detailně, co udělal a kde to udělal, a tyto osoby neudělali nic pro záchranu Terezky. Jedné osobě dokonce vrah svůj úmysl zavraždit naší dceru sdělil několik dní před samotným činem.

Ve výpovědi matky Daniela Miarka u krajského soudu zaznělo, že tato věděla, že Daniel Miarko má ve svých představách myšlenky, ve kterých ubližuje Tereze Špačkové. Tyto informace prý matka sdělila ošetřujícím osobám v rámci psychologické péče Daniela Miarka. Tedy matka věděla o představách svého syna, ve kterých ubližuje mé dceři. Přesto v den vraždy, po třetí hodině odpoledne, když matka vraha obdrží v rychlém sledu od Daniela Miarka několik zpráv v tomto pořadí: „jsem ve Zdemyslicích“, „zabil jsem Terezu“, „všimla ses že v kuchyni zmizely 2 nože“ (odpověď „všimla“), „čekám tu na ní už od 12:30“, „čekal jsem až vystoupí z vlaku“, „přišel jsem za ní domů, tam ji několikrát bodl a pořezal“, „jsem vrah“ (komunikace mezi Daniel Miarkem a Lenkou Miarkovou, jak před samotným činem, tak po činu byla veřejně prezentována v rámci soudního líčení u krajského soudu), neudělala tato osoba nic pro přivolání pomoci naší Terezce. Matka vraha u soudu vypověděla, že jí syn následně ještě poslal fotku zakrvácených kalhot na sobě. Lenka Miarková měla v tento okamžik mnoho informací o spáchání trestného činu (o činu, o místě, o charakteru zranění Terezy Špačkové). Místo oznámení spáchání trestného činu bez zbytečného odkladu, a zejména přivolání pomoci člověku, o kterém podle informací od Daniela Miarka nepochybně věděla, že mu bylo způsobeno zranění nožem, a může se nacházet v nebezpečí smrti (Miarková neznala zdravotní stav Terezky po spáchání trestného činu jejím synem, že Terezka byla natolik vážně zraněná, že její smrt byla neodvratná) bylo jedinou reakcí Lenky Miarkové opakované odeslání zprávy „kde tě vyzvednu“ a „kde přesně“. Na to reaguje Miarko „prozvoň až budeš v Žakavej“, „přijdu k silnici“.

Vrah komunikoval i s dalšími lidmi. Svému otci po vraždě také sděluje několika zprávami v pořadí: „jsem hrozný“, „zabil jsem jí“, „ubodal jsem jí“. Otec na to reaguje zprávami „už pro tebe jede“, „to myslíš vážně“ s odpovědí vraha „opravdu“, „vážně“. Reakcí otce je pak odeslání dotazu „volal jsi sanitku?“, „pomohl jsi jí, jsi u ní?“. Odpověď vraha „proč bych to dělal“, „chci aby umřela“. Po těchto zprávách otec Daniela Miarka neudělal nic. Očekával bych, že když se otec vraha na svojí otázku dozvěděl, že jeho syn nepřivolal Terezce, které ublížil, sanitku, že tak učiní on sám. Neučinil však nic, kromě utěšování svého syna, v té době již vraha. (Komunikace mezi Daniel Miarkem a Martinem Miarkem byla veřejně prezentována v rámci soudního líčení u krajského soudu.)

Ze zpráv z messengeru, které byly u soudu promítnuty je zřejmé, že matka i otec Daniela Miarka komunikovali jak s vrahem naší dcery, tak navzájem mezi sebou a vůbec nic pro záchranu naší dcery neudělali! Zajímali se jen o svého syna, kterého utěšovali. Na jednu stranu lze chápat jejich starost o svého syna, jsou jeho rodiči, avšak člověk, kterému jejich syn ublížil, jim byl naprosto lhostejný! Musím říci, že takové to jednání je pro mne jak lidsky, tak profesně nepochopitelné. Tito lidé neudělali nic proto, aby se alespoň pokusili Terezce pomoct. Překvapující je však pro mne zjištění obsahu trestního zákoníku, kdy u trestného činu § 368 neoznámení trestného činu i v případě závažného trestného činu vraždy je v odstavci 2 uváděná „osoba blízká“. Přesná citace § 368 odst. 2 je: „Kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1, není trestný, nemohl-li oznámení učinit, aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání“.

Podal jsem podnět orgánům činným v trestním řízení, aby prošetřily, jestli jednání některých osob, které se bezprostředně po Miarkovo činu od něho dozvěděly, že zavraždil Terezku a přitom neudělaly nic pro to, aby jí přivolaly pomoc nebo oznámily čin policii (která by jako první krok zajistila přivolání záchranné služby), není trestným činem. Po jeho prošetření mi státní zastupitelství sdělilo. „Pokud přicházelo dovozování trestní odpovědnosti u některých osob, které jakýmkoli způsobem komunikovali s již odsouzeným Danielem Miarkem bezprostředně po spáchání jednání, pro které byl odsouzen, pak pouze u osoby Daniela Šachajdy, který byl stíhán pro přečin neoznámení trestného činu podle § 368 odst. 1 trestního zákoníku a posléze rovněž pro tento odsouzen. U všech dalších osob nelze dovozovat bezvýjimečné naplnění veškerých zákonných znaků v úvahu přicházející trestných činů, rovněž k přihlédnutí k ustanovení § 368 odst. 2 tr. zákoníku, který trestní odpovědnost osoby blízké vylučuje“ (doslovná citace textu státního zástupce).

Tento odstavec mě u tak závažných trestných činů překvapuje a říkám si, co by asi dělal stát, kdyby psychopat zavraždil střelnou zbraní několik lidí v čekárně nemocnice, pak odjel ke svým rodičům, kde jim vše sdělí a následně odjíždí i se zbraní a spáchá další trestný čin. Myslím si, že případ Daniela Miarka by měl být podnětem pro zákonodárce k zpřísnění trestnosti neoznámení trestného činu, a u činů, u kterých jde o zdraví a životy lidí, zmizela ze zákona výjimka v oné “osobě blízké”.

Jedna osoba, které vrah sdělil svůj úmysl zavraždit naši dceru, je pravomocně odsouzená. Tato osoba věděla o připravované vraždě a dokonce po činu nabízela vrahovi alibi. Při přijetí informace v rámci trestního řízení, že Policie předvolá k výslechu tuto osobu, jsem zjistil, že na jeho profilu na facebooku jsou obrázky zbraní, válečného násilí a dokonce jednou z profilových fotek byl obličej generála nacistické armády. Nadzvednete obočí a čekáte, co se bude odehrávat. Zpětně víme, že tato osoba měla na oznámení o připravované vraždě tři dny. Tato osoba mohla zachránit lidský život - život naší dcery, a předejít zničení životů mnoha lidí - naší rodiny, ale i vraha a jeho rodiny. Tato osoba měla mnoho informací. Věděla, že vrah naší dcery skončil na psychiatrii, že těžce nesl, že dcera s vrahem přestala komunikovat. Přesto se rozhodl neudělat vůbec nic. Nemusel ani “udávat” svého kamaráda na policii. Stačilo vzít telefon a informovat rodiče vraha. Místo toho vrahovi po činu nabízel alibi a další návody jak se zbavit odpovědnosti za hrůzný čin a unikat stíhání. Nešlo si nevšimnout na jeho profilu na sociální síti textu „nestydím se“ a diskuse, která zde vznikla. Musím říci, že jsem byl a stále jsem šokován skupinou podporovatelů osoby odsouzené za neoznámení trestného činu, která přidávala své příspěvky na sociální síť. Někteří podporovatelé dokonce chodili do soudní síně na jednání s vrahem naší dcery. Jejich příspěvky obhajující jednání odsouzeného a posílání lidí někam …(viz. obrázek ze sociální sítě) a zároveň zesměšňování fotografií naší dcery, které si nechala udělat k jejím 18 narozeninám, kdy na fotografie se psy jsou doplňovány nacistické symboly, jsou šokující a otřesné. Tak jako profily těchto podporovatelů. Tohle už není jen o nás, o poškozených osobách v rámci trestního řízení. Tohle je už o celé společnosti, co si nechá líbit. Kromě podmíněného trestu, asi jediným hmatatelným výsledkem je, že uváděná osoba zmizela z webových stránek občanského sdružení zabývající se pořádáním akcí s dětmi, kde donedávna byla umístěna v sekci „vedoucí a instruktoři“ fotografie odsouzeného s textem nová posila týmu. Z toho možná plyne se více zajímat o to, kam dáváte a kdo se stará o vaše děti i na krátkodobých akcích. Ale kdo ví, třeba je to tak, že ve virtuálním světě fotografie zmizela, ale vše zůstalo na svém místě. Odsouzený vystupoval jako velký kamarád vraha a tím i obhajoval u soudu svoji nečinnost. Je třeba však říci, že vrah u soudu v pozici „obžalovaného“ na otázku zda sdělil svůj úmysl zavraždit naši dceru této osobě, bez váhání a okamžitě soudu potvrdil tuto skutečnost, přitom měl možnost odmítnout vypovídat. V rámci soudního líčení jsem zaznamenal informaci ohledně vztahu odsouzeného za neoznámení trestného činu a matky odsouzeného za trestný čin vraždy. Na otázku, kdo si koho přidal do přátel na sociální síti, bylo sděleno, že o přátelství požádala matka. Nevím, asi dnešní trend je přidávat si do přátel jakoukoli osobu. Je vlastně asi jedno, jak se kdo profiluje na sociálních sítích.

Absolvoval jsem celé trestní řízení. Je obtížné sedět v místnosti s vrahem naší dcery, který vraždu dlouhodobě plánoval a připravil se na ni. S vrahem, který nepochybně zvažoval nejvhodnější dobu, místo a způsob spáchání trestného činu. S vrahem, který svůj odporný plán chladnokrevně a programově realizoval a nedal Terezce sebemenší šanci ubránit se mu a žít. S vrahem, který po činu odeslal zprávu „je mrtvá “. Sedět s vrahem v jedné místnosti a zjišťovat všechny záležitosti v souvislosti s trestním činem musí být pro každé rodiče (oběti trestného činu) velmi traumatizující a zanechává v nich stopy do konce jejich životů. O popisu zármutku, smutku a stavu poškozených osob v rámci trestního řízení není moc prostoru, proto všem poškozeným osobám bych chtěl vzkázat, využijte veškerých práv obětí trestného činu a odborné pomoci (např. zákon o obětech trestných činů), a snažme se, aby oběť trestného činu nebyla vnímána jako pouhý subjekt trestního řízení, aby byla ještě více posílena práva obětí trestných činů a pomoc jim a to nejenom práva a pomoc v rámci procesu trestního řízení, ale hlavně pomoc obětem v jejich běžném životě, který už nikdy nebude normální a běžný, tak, jaký byl před zločinem, který byl vůči obětem nebo jejím blízkým spáchán.

Daniel Šachajda.
Chceš alibi? ptal se vraha. Dostal podmínku