V seriálu „V kůži“ se týden co týden zkoušíme vžít do některého z povolání. Já dnes ale udělám výjimku. Zkusím se vžít do kůže muže, který byl odsouzen na doživotí za pět prokázaných vražd, do kůže Ivana Roubala. Nebudu nikoho zabíjet, ale navštívím děsuplné místo s paradoxně krásným názvem Pohádka, kde žil až do svého zatčení, i několik kilometrů vzdálenou hospůdku v šumavském Čachrově na hlavním tahu z Klatov do Železné Rudy, kde tento muž rád sedával.

Roubal, který patří mezi nejznámější české sériové vrahy, byl zatčen v roce 1994. Po několika letech vleklých soudních sporů byl v květnu 1999 odsouzen na doživotí za pět prokázaných vražd, při nichž si počínal mimořádně brutálně. Policisté ho podezřívali i z několika dalších vražd, mimo jiné z usmrcení obchodního partnera Františka Heppnera a jeho družky, a to právě na usedlosti Pohádka, kde žil Roubal od roku 1991. V regionu se dodnes traduje, že oba měla sežrat vietnamská prasata, která choval, ale nic takového se prokázat nepodařilo. Roubal od počátku vyšetřování všechny vraždy popírá a nikdy žádnou nepřiznal.

Lidé z Čachrovska, kteří ho osobně poznali, o něm hovořit nechtěli. Deníku se přesto podařilo najít několik pamětníků, kteří se podělili o své vzpomínky.

Nůž v botě

Cestu po Roubalových stopách začínám v Čachrově u tamních usedlíků manželů Hinzových, kteří se s ním oba na počátku 90. let minulého století osobně setkali.

„Já jsem tenkrát ještě pracovala v družstvu a pan Roubal, který tehdy privatizoval Pohádku, od nás chtěl koupit obilí. Pamatuji si, že přijel s malým koníkem, který měl jakýsi provizorní postroj a na provazech měl přivázaný dvoukolový vozík. Na něm on seděl. Když jsme měli jet do bývalé elektrárny, kde jsme měli zásoby obilí, tak mi řekl, ať se svezu s ním. Já ale odmítla a raději jsem šla pěšky, protože jsem toho koníka nechtěla trápit. On se k němu choval moc ošklivě, tak jsem si už tenkrát říkala, že nebude dobrý člověk,“ vzpomíná Jana Hinzová, podle níž se Roubal při několika cestách pro obilí, které s ním absolvovala, bavil především o zemědělství, jemuž docela rozuměl.

K lidem se prý nijak ošklivě nechoval. „Divná byla jen kudla, kterou měl zastrčenou v botě,“ směje se Hinzová, která ale přiznává, že když se dozvěděla, co měl mít Roubal na svědomí, pořádně ji zamrazilo.

Depresivní místo

Už je ale čas vydat se na Pohádku, protože podzimní dny jsou krátké a brzy se setmí.

S Václavem Hinzem sedáme do terénního auta, protože s redakční fabií bychom neměli šanci na usedlost, která se původně jmenovala Christlhof a byla údajně postavena už v 16. století, dojet. Zatímco se kodrcáme lesem, vyzvídám, jak na Roubala vzpomíná druhý z manželské dvojice.

„Já jsem se s ním sešel jen jednou v hospodě, to jsem ještě starostoval. To bylo asi v 90. roce. Říkal mi, že bude bydlet na Pohádce, a nadával na úředníky, kteří podle něj byli blbci. Pak už jsem se s ním osobně nesetkal, ale dost se o něm mluvilo. Povídalo se, že jednou byl bez koruny a jindy měl peněz jako šlupek,“ loví z paměti vzpomínky Hinz.

Po několikakilometrové cestě jsme na místě. Pohádku, od chvíle Roubalova zatčení opuštěnou, mám přímo před sebou. Vypadá velmi ponuře a tíseň, kterou tu člověk cítí, je až hmatatelná.

„Jsem tu asi po dvou letech a je to ještě zchátralejší než naposledy. Obytná část ještě stojí, ale stodola je na zemi,“ ukazuje Václav Hinz. Nikde nejsou vidět žádné ostatky zvířat, jejichž mrtvá těla se tu všude podle některých zdrojů z 90. let válela, ale vše vypadá zanedbaně.

„Tady někde by měla být žumpa, v níž se podle toho, co se tu povídalo, měly najít lidské ostatky,“ říká mi můj průvodce. Žumpu hledáme, i když se v ní, alespoň podle toho, co jsem našel v archivech, nikdy žádné lidské pozůstatky nenašly, a jde jen o nepotvrzené povídačky. Vše je zpustlé, ale je přece jen vidět, že sem občas zřejmě zajdou nějací čundráci, protože tu nacházíme ohniště i plechovky a láhev od piva, oboje zřejmě z letošního roku. Stopy návštěvníků jsou vidět i v rozpadajícím se domě, kde nějaký vtipálek na krb napsal: „K posezení u rodinného krbu zve Roubal. Mám to za pár“. Tak tady asi lehával muž, který byl odsouzen za pět vražd, říkám si při pohledu na rozbitou pohovku.

Ještě větší tíseň na člověka padne ve stáji, kde Roubal choval vietnamská prasata. Právě ta měla sežrat Roubalova obchodního partnera a jeho družku, kteří zmizeli v prosinci 1991. Četl jsem o jiném masovém vrahovi, který skutečně své oběti dával sežrat prasatům, a tak vše před sebou úplně vidím. Brr. Hrozná představa. No, jestli se to stalo, nebo ne, to už se asi nikdy nedozvíme. Takže se jdeme ještě podívat na zbořenou stodolu. Tady je vidět, že své udělal nejen zub času, ale i oheň, protože trámy jsou ohořelé.

close info Zdroj: null zoom_in

IVAN ROUBAL (na snímku ČTK z roku 1997) byl zatčen v roce 1994. Od roku 1991 žil na usedlosti zvané Pohádka nedaleko Čachrova na Klatovsku. V květnu 1999 ho Městský soud v Praze odsoudil k doživotnímu trestu, který si odpykával ve věznici Mírov. Prokázat se mu podařilo pět vražd, obžaloby z několika dalších byl zproštěn.

Studený pohled

Soumrak už pomalu padá na krajinu, a byť mám Šumavu hodně rád, tady je to vše opravdu depresivní. (Mimochodem to, že na ně na Pohádce padla zvláštní tíseň a noc by tu nestrávili ani za nic, mi řeklo hned několik lidí, kteří tu byli.) Sedáme do auta a vracíme se zpět do Čachrova.

Loučím se s Václavem Hinzem a mířím ještě do hospody, kam Roubal chodil. „Pan Roubal k nám občas přišel pěšky, většinou ale jezdil na koni nebo bryčkou. Chodil se napít, najíst, občas s ním přišli nějací jeho kamarádi, jeden čas sem s ním chodil i jeho syn. Jako host byl naprosto počestný, klidný, nikdy s ním nebyly žádné problémy. Byl vysloveně nenápadný, jen měl velmi studený pohled. Z toho mě mrazí ještě dnes,“ vzpomíná hospodský Jan Ježek a ukazuje mi Roubalovo oblíbené místo. Z toho zase mrazí mě. Já bych si ho vybral také. Je v rohu, odkud má člověk přehled po celé hospodě a přitom krytá záda. Snad jsem se do té Roubalovy kůže nevžil moc…