Díky nim je za mřížemi muž, který sekerou brutálně zavraždil své rodiče, zaměstnanec, který svého bývalého šéfa zastřelil, rozřezal a kusy těla naházel do řeky, matka, jež zabila své čerstvě narozené miminko, či zhrzený milenec, který vychrstl kyselinu na mladou ženu z Plzně. Michaela Nosková a František Müller, kteří se na Krajském ředitelství policie Plzeňského kraje specializují na vraždy, jsou zkušenými kriminalisty.
Vyšetřovatelka Nosková slouží u policie už čtvrt století, z toho 15 let je na krajské kriminálce. Operativec Müller je u policie už 37 let, od roku 1990 slouží na kriminálce, kde začínal na majetkové trestné činnosti, až později přešel na násilnou.
Oba kriminalisté připravili sérii přednášek Plzeňské zločiny, o kterou je obrovský zájem. Deník si s oběma zkušenými policisty povídal nejen o tom, co vše vyšetřování vražd obnáší.
Já si svůj první článek pamatuji dodnes i po mnoha letech, vybavuje se vám i vaše první vražda, k níž jste vyjížděli?
MN: Ještě na okrese jsem se dostala k vraždě v Pňovanech, kde našli těžce zraněného pána, který nakonec zraněním na místě podlehl. Na místě se nedalo zjistit, zda mu to nezpůsobil vlak, bylo to bezprostředně vedle železniční trati. Později se zjistilo, že zranění mu způsobili dva pachatelé.
FM: Svoji první vraždu si vybavuji celkem dobře. Bylo to v době, když jsem přišel na první oddělení. Vedoucí mi tehdy předal pátrací svazek. Pohřešovala se zhruba 50letá paní, která bydlela v rodinné vilce v Plzni na Lochotíně. Když se to rozpracovalo, její mladší syn asi po třech měsících označil místo, kde matku zakopal v lese.
Pojďme k některým vraždám, které jste vyšetřovali, přidělit NEJ. Která pro vás byla nejhorším zážitkem?
FM: Co se týče brutality, tak za posledních patnáct dvacet let nic nepřekonalo Tymákov, dvojnásobnou vraždu rodičů. To byl prostě masakr.
MN: Asi se shodneme, že nejhorší, co je, jsou vraždy dětí. Kromě toho bych zmínila Tymákov, který uvedl i kolega, dále nalití kyseliny do obličeje… Určit tu nejhorší, to nelze.
Mezi nejsnazší vyšetřování patří, předpokládám vraždy na ubytovnách, kde je opilý pachatel často chycen ještě s nožem v ruce. Ale která vražda pro vás byla na objasnění nejzapeklitější?
FM: To byla vražda podnikatele v Chlumčanech na jižním Plzeňsku, kde jsme neměli k dispozici tělo. Pachatel zavraždil bývalého zaměstnavatele, jeho tělo rozčlenil a naházel do řeky. Pachatele jsme usvědčili na základě nepřímých důkazů. Z těla jsme na konci případu měli k dispozici jen jednu horní končetinu a obě spodní, takže jsme ani nemohli zjistit mechanismus usmrcení. Byla tam ale použita střelná zbraň, to je bez debat. Vše komplikovalo ještě to, že podezřelý s námi od počátku absolutně nespolupracoval. A přesto jsme ho dokázali usvědčit.
MN: Podobné to bylo s politím kyselinou.
FM: Tento případ byl na naše city a pocity nápor.
Museli jste už někdy podstoupit dramatickou honičku nebo dokonce střílet při zatýkání vraha, jak je tomu často v televizních detektivkách?
FM: Na vraždách ne, ale v minulosti, ještě na okresním ředitelství, kde jsem se specializoval na loupeže, to bylo trochu jiné. Tam byly některé situace hodně dramatické.
Jak se vůbec podobá vaše práce tomu, co lidé znají z televize? Samozřejmě není seriál jako seriál, nelze srovnávat třeba První oddělení s Policií Modrava, co se týče policejní práce zachycenou filmaři…
FM: V Prvním oddělení jsou postupy, které autoři představili, poměrně dost reálné. Ze 70 až 80 procent to odpovídá skutečnosti. Podílel se na tom pan Mareš (bývalý šéf mordparty v Praze – pozn. aut.), ale ani on nemůže všechny postupy prozradit. Ale zhruba to odpovídá.
Popište tedy, jak vypadá vaše práce na místě vraždy a poté v nejbližších dnech, pokud není pachatel dopaden hned po činu.
FM: Začátek spočívá v tom, že kdo má ruce nohy, tak se na tom podílí. Třeba v případě již zmíněného Tymákova věc takzvaně napadla ve středu, a jestli jsme od té doby do pátku naspali tři hodiny, tak je to moc. Jako operativa jsme běhali po obci, zjišťovali poznatky, vytěžovali lidi. A i potom člověk nemohl usnout, pořád na to myslel, a hned v sobotu ráno jsme samozřejmě pokračovali. Ono když se něco zanedbá na počátku, když se to neudělá pořádně, tak se to těžko dohání a přináší to jen problémy. Potenciální svědky je třeba vytěžit co nejdříve, paměťová stopa mizí. Jen pro představu, právě v případu dvojnásobné vraždy v Tymákově jsme vyslechli zhruba 160 lidí, to je něco nepředstavitelného.
MN: I když jde o vraždu, nedělá na tom jen krajská kriminálka. Pracují tam kolegové z okresu, technici z okresu, naše OKTE (odbor kriminalistické techniky a expertiz – pozn. aut.). Není to práce výlučně jednoho dvou lidí, ale maká na tom mnohem víc lidí, než si veřejnost asi dokáže představit.
Není to tedy o jednom skvělém detektivovi, jak je často vidět v detektivkách?
FM: Ano, opravdu to není tak, že na místo činu přijede geniální Hercule Poirot a vyřeší případ během hodiny nebo jednoho dne. Pokud jde o složitou vraždu a je jasné, že se ji nepodaří vyřešit do 24 hodin, bývá většinou ustanoven speciální tým, který je složený z vyšetřovatele, jenž vede spis, zpravidla dvou operativců kraje, dvou operativců okresu a do týmu bývá zařazen i analytik.
MN: Po procesní stránce musí vše sedět, musí být vše perfektně zpracované. Tady se nehraje o nějaké obecně prospěšné práce či podmínku, ale jde o to, zda dotyčný skončí ve věznici na deset, patnáct či více let.
Když je vražda čerstvá, jdete po horké stopě. Uvedli jste, že např. v případě dvojnásobné vraždy v Tymákově jste tři dny v podstatě nespali, byli v terénu. Přitom máte svoje rodiny. Ráno se s blízkými domluvíte, že odpoledne přijdete s nákupem a pomůžete dítěti s úkolem, ale dorazíte až za několik dní… Jak moc tolerantní musejí vaši blízcí být?
MN: Bez nich by to nešlo.
FM: Doma samozřejmě ví, co děláme, a jsou na to za ty roky už zvyklí.
Když už jsme nakousli rodiny – v krimi seriálu Docent, na jehož scénáři se spolupodílel již zmíněný Josef Mareš, zazní od otce hlavního hrdiny, že snem každého táty policajta je mít dítě na vraždách. Jak je to u vás? Jste také z policejních rodin?
MN: Já jsem se úplně vymkla. Když mi bylo patnáct šestnáct let, četla jsem detektivky a moc se mi to líbilo. A chtěla jsem jít k policii. Rodiče mi tenkrát řekli, že ať vystuduji práva a pak si dělám, co chci. Poslechla jsem.
FM: Já také nejsem z policejní rodiny. Moje cesta k policii byla trochu složitější, ale když už jste na kriminálce, tak chcete dělat na vraždách, nic víc, nic zajímavějšího a závažnějšího asi není.
Někteří elitní vyšetřovatelé vražd z minulosti se svěřili, že pokud chcete z vraha dostat přiznání, rozpovídat ho, nesmíte se k němu chovat jako ke zrůdě. K některým policistům měli pachatelé dokonce tak kladný vztah, že jim přiznání věnovali jako dárek. Jak je to u vás? Našli jste k sobě s některými vrahy cestu?
FM: To, co jste říkal, mohu jen potvrdit. Abyste se něco dozvěděl, musíte s podezřelým navázat kontakt. Nemůžete ho předem odsuzovat za to, co udělal, on v podstatě potřebuje nějaké lidské pochopení, potřebuje člověka, jemuž se může svěřit. Když zjistí, že ho máte v hrsti, zpravidla začne s vámi spolupracovat, je jakoby na jedné vlně. Znám pár vrahů, kteří se chtěli někomu svěřit, ale neměli komu. A teď mají před sebou policistu, který se vcítí do jejich myšlení, nepohrdá jimi a pak přijde ten okamžik, kdy to ze sebe dokáží dostat. Zabít člověka, to je obrovský nápor na psychiku. Znám i pachatele, kteří byli ultra lumpové, měli za sebou dokonce drsná loupežná přepadení, ale vraždu psychicky neunesli. Byl to takový balvan, že se potřebovali svěřit. Říct to někomu, kdo je nebude odsuzovat. To je část práce operativce, který s nimi mluví jako první.
MN: Je nutné dodat, že my se musíme ke každému chovat jako k lidské bytosti, nemůžeme nikým opovrhovat. Je to o tom snažit se v něm vyvolat pocit, že ho chápeme. U mě už je to jiné než u operativce, protože zde je přítomen i obhájce. A už opakovaně se stalo, že on by nám to chtěl říct, ale advokát mu radí, aby nic neříkal. Takže on se sice předtím přiznal, ale před vyšetřovatelem řekne, že nebude vypovídat. A to, co bylo před zahájením trestního stíhání, nelze bohužel použít.
Setkali jste se na druhou stranu také s výhrůžkami?
MN: Jsou vrazi, kteří vám na konci vyšetřování poděkují za přístup a podobně, na druhou stranu jsou vrazi, kteří vám nemohou přijít na jméno. Rádi nás nemají hlavně pachatelé, kteří se nikdy nedoznali a byli odsouzeni pouze na základě nepřímých důkazů. Občas na nás přijde trestní oznámení a podobně.
Končí pro vás práce na případu odevzdáním spisu, nebo ho sledujete i dále? Jdete třeba k soudu na líčení?
MN: U těch zajímavějších případů, pokud je čas, se chodím dívat. Jde i o to, že vidím, jak to u soudu probíhá, vidím, co by se třeba dalo udělat jinak, je to i ponaučení do dalších let.
FM: Já k soudu moc často nechodím, ale byl jsem se podívat, když se soudil vrah z Chlumčan. S kolegou jsme byli zvědaví, zda soud dojde ke stejnému názoru jako my, že nepřímé důkazy uzavřely pomyslný kruh. A on byl skutečně odsouzen.
Jak relaxujete? Daří se vám v době volna pouštět práci z hlavy?
FM: Oba máme rodinný život, koníčky… Ale pokud jde o složitý případ, tak můžete dělat, co chcete, a stále nad tím přemýšlíte.
MN: Pokud je ta věc rozpracovaná nebo je to neznámé, stále nad tím přemýšlíte, i doma. Ale už jsem se naučila, že když je běžný den, zamknu dveře kanceláře a tím to pro mě končí.
Máte skvělou objasněnost, ale někdy se prostě nedaří. Jak se vyrovnáváte s tím, že pachatel uniká? Teď aktuálně jsou třeba v Plzni dvě vraždy, u nichž se zatím pachatele dopadnout nepodařilo. Zvláště druhá vzhledem k okolnostem, uříznuté hlavě i genitáliím, vzbuzuje velké emoce…
FM: Obecně mohu říci, že děláme, co se dá, ale případ je komplikovaný. Mrtvý pochází z komunity bezdomovců a s těmi je vesměs velice obtížná řeč. Je například problém, aby nám poskytli věrohodné časové údaje. Někteří mají pojem o čase značně zkreslený. A to ještě vzhledem k jejich stylu života musíte u některých jedinců vystihnout dobu, kdy jsou s vámi vůbec schopni hovořit.
Vraťme se ještě k relaxu. Baví vás sledovat krimi filmy či seriály nebo číst knihy s touto tematikou? A odhalíte vraha dříve než hlavní hrdina?
FM: Já moc detektivní seriály nesleduji, ale díval jsem se na První oddělení a tam jsem vraha vždy odhalil dřív než hlavní hrdina, protože jsem ty případy znal. (smích)
MN: Já musím říct, že čtu hlavně Františkovu připravovanou knihu, tu máme k dispozici všichni, abychom ji zrecenzovali. Vyjít by měla před prázdninami.
FM: Snad to do prázdnin stihnu. Když si chci přečíst pěknou detektivku, musím si ji napřed napsat. (smích)
O čem si čtenáři v knize přečtou? O západočeských zločinech?
FM: Bude to povídková kniha o nejzávažnějších a nejzajímavějších zločinech z Plzeňského kraje za posledních 15 až 20 let. Koncipoval jsem to jako vzpomínku na našeho kolegu Jardu Kohouta. Objeví se tam převážně příběhy, o nichž budeme mluvit během našich přednášek.
A co třeba psaní scénářů krimi seriálů?FM: Když jsem viděl První oddělení, je tam znát podpis Pepíka Mareše, je to pěkně podané. Musím přiznat, že i mě by to zajímalo. Pár námětů pro Český rozhlas jsem už napsal. Dával jsem třeba i nějaké tipy autorům seriálu Místo zločinu České Budějovice.
MN: Já na to moc nejsem.
Na závěr otázka, kterou si nemohu odpustit. Máte někdy chuť někoho zabít?
FM: A kdo nemá? (smějí se oba)
Přednášky Plzeňské zločiny v SVK
Cyklus přednášek Michaely Noskové a Františka Müllera Plzeňské zločiny pokračuje ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje ve Smetanových sadech v Plzni v těchto termínech:
Krkavčí matka – 11. a 12. dubna v 17.30 hodin, rezervace od 4. 4., 19.00 zde: https://www.plzenskavstupenka.cz/cs/akce/78019945-plzenskezlociny
74 bodných ran – 9. a 10. května v 17.30 hodin, rezervace od 2. 5., 19.00 na https://www.plzenskavstupenka.cz/
Požár ubytovny na Karlově – 13. a 14. června v 17.30 hodin, rezervace od 6. 6., 19:00 na https://www.plzenskavstupenka.cz/
