Když jsem se začala připravovat na rozhovor s vámi, váhala jsem, na co se budu vlastně ptát?! Vždyť hubnutí je probrané skrz na skrz. Nebylo už řečeno vše?
Možná bylo řečeno vše, ale věřte mi, že je pořád dost lidí, kteří to rozhodně nečetli a neslyšeli. Nebo kteří všechno zapo­mněli. Kolikrát přijde velmi vzdělaná žena, která hlásí, že přečetla všechny možné výzkumy, takže všechno ví, všechno zná, a pak se třeba diví, že paštika opravdu není ani zdravá, ani nutričně hodnotná a že v ní není skoro žádné maso, jen sádlo a kdovíjaké části těla těch živočichů. Možná i proto se celkem dobře prodává i moje knížka, přitom tam jsou úplně bazální věci, tipy, rady a finty. Nic zvláštního. A zase to funguje.

Možná o hubnutí rádi čteme, je to snadné a hned si pak připadáme zdravější a štíhlejší…
Na tom něco bude. „Ještě nejsem schopná akce, tak se zatím budu připravovat teoreticky.“

Jste obezitoložka, lidé s nadváhou jsou mimo pole vašeho zájmu?
Nikoli mého, ale dalo by se říct, že nezajímají pojišťovnu, která platí péči až od obezity I. stupně, což je BMI 30 a výš. Lidé s nadváhou jsou tedy spíš klienti nutričních poradců, těch jsou tisíce, jsou mezi nimi skvělí odborníci, ale i spousta samozvaných odborníků, šarlatánů a kouzelníků se zázračnými dietami.

A tak jsou lidé s nadváhou často oběti celoživotních, často šílených, pokusů o hubnutí a nekonečných jo-jo efektů. Není to celé špatně? Po takovém nešťastném kolečku často lidé, kteří měli jen nadváhu, nakonec končí obézní a nemocní a pak stojí pojišťovny strašné peníze…
Máte pravdu. A ta ‚šedá‘ zóna nadváhy od BMI 25,1 do 29,9 je obrovská. Nesprávné opakované hubnutí a jo-jo efekt ždímá metabolismus, až se úplně vyčerpá, u žen zvláště s příchodem klimakteria, pak se z toho stane obezita raz dva a s ní spojená cukrovka (2. typu) a další nemoci. I lidem s nadváhou doporučuju obrátit se na prověřené odborníky.

Kdo tedy nejčastěji přichází za vámi?
Bohužel jsou často dost ‚zdevastovaní‘ dietami. Hlavně ženy, které za sebou mají popsané martyrium. Bývají to nemocní lidé, kteří užívají spoustu prášků nebo si píchají inzulin. Paní, která už ode dveří hlásí, že to sto padesátkrát zkusila a nešlo to a zase to nepůjde…

Muži to mají jinak než ženy?
Muži za sebou nemívají ty předchozí po­kusy. Přicházejí ve chvíli, kdy už pocítili nějakou zdravotní komplikaci, kdy je posílá lékař nebo neudýchají páteční fotbálek s kamarády či milenku… Přicházejí častěji rozhodnutí a jsou většinou díky tomu mnohem úspěšnější. Jako když si chlap řekne o pomoc s mapou v ruce…

To už musí být opravdu ztracený…
Přesně tak. K nám muž přijde, chce přesně narýsovat, co má dělat, a pak jede. Mužům ta nadváha – z velké části kvůli společenským stereotypům – dlouho nevadí, protože chlap má být pořízek, macek, nějaké to malé bříško je spíš roztomilé, zatímco žena má být štíhlá jako laň a vlát ve větru…

Módní diktát a stereotypy tak k hubnutí nutí ženy, které jsou váhově v normě nebo by s mírnou nadváhou mohly krásně zdravě žít, ale takhle se kolikrát dostanou do hubnoucí pasti, nemluvě o poruchách příjmu potravin.
Ano, přesně tak to je. Taková žena rozjede kolotoč diet, a když se po dvaceti letech ohlédne, tak si řekne: No, zlatých sedmdesát kilo, co jsem měla, když jsem začala s první dietou. A teď má kil devadesát, těžce se pohybuje, je dušná a k tomu jí přibyly nějaké ty léky.

Vy sama jste před 18 lety vážila kolem sta kilogramů, zhubla jste o třetinu své váhy a od té doby se držíte. Musím říct, že vypadáte skvěle.
Děkuji, to je milé slyšet, zvlášť od ženy. Ale hubená nebudu nikdy, genetika už mě dál nepustí.

Jak byste chtěla vypadat?
Líbí se mi ženy jako Adriana Sklenaří­ková, Tereza Maxová. Nohy až do pasu, ne na kost vyhublé, ale sportovně stavěné, zdravě vypadající ženy. Ale genetiku úplně nezlomím, mrzí mě to, ale nesmím mít přehnané požadavky. Nebudu nikdy štíhlá, ale nechci to složit a vzdát se.

Není genetika mantra vašich klientů?
„Mám to v genech, nic s tím nenadělám. Máme to v rodě.“ Ano, to slyším často. Ale na to mohu říct: „Já taky.“ My lidé s genetickou zátěží musíme bojovat víc než ostatní, ale omluvenka pro rezignaci to být nesmí. Jde to. Do jisté míry, když nechceme zázraky.

Vaše indiánské jméno je Ta, co byla taky tlustá, a klienti vás prý proto rádi vyhledávají, protože mají pocit, že jim rozumíte. Když jste byla sama obézní, cítila jste od nich třeba méně respektu?
Byla jsem mladší, pracovala v IKEMu na diabetologii a moc jsem si to nepřipouštěla, ale zpětně si říkám, že když jsem říkala: „Zhubněte. Cukr strašnej, cholesterol strašnej,“ museli si myslet svoje. Často mě sjeli pohledem, jako by říkali: „Nejdřív zhubni ty, nádhero!“ Snažila jsem se to převálcovat svou osobností, ale nešlo to. I dnes mi pacienti říkají, že třeba chodí k doktorce, co má sama 120 kilo, co jim má co vykládat, že jsou tlustí a nemocní. Ale dneska z toho těžím. Vím, čím procházejí. A když promluví, slyším sama sebe, ty výmluvy, vytáčky, omluvenky, nadsazování a podhodnocování…

„V zimě ne, začnu v létě…“
„Až od pondělka, od úplňku, po svatbě syna…“ Všechno známe!

Vy jste se rozhodla prý čistě z estetických důvodů, prostě jste zatoužila po džínách…
Byla jsem ještě relativně mladá, nějakých jednatřicet, v takovém věku hrozby nemocemi – ani na lékařku – moc nefungují. To se na sebe spíš už nemůžete koukat v kabince v obchoďáku. Taky jsem viděla své rodiče, oba obézní. Tatínek tedy nakonec po nemoci opravdu zhubnul, maminka ne, ta i mou pomoc odmítá, mám ji moc ráda, ve svých letech je to pořád krásná žena, ale je extrémně obézní. Došlo mi, že opravdu nechci skončit jako ona. Tak jsem na tom zapracovala. A pracuju na tom pořád.

Měla jste někdy během své práce pocit zmaru?
Každý druhý den. Vážně. Jsou dny, kdy chodí pacienti úspěšní, nadšení, děkují a vy můžete mít dobrý pocit, že to k něčemu bylo, že jste jim pomohla. Je to především jejich práce, my jen nasměrujeme nebo jim pomůžeme třeba bariatrickou operací (viz box Bariatrie). Nebo když mi přijde své miminko ukázat žena, která kvůli obezitě nemohla otěhotnět – to se málo ví, ale je to vážný a častý problém obézních žen. Ale pak jsou ubíjející dny, kdy už ráno vidím seznam pacientů, známých firem, a říkám si: Marné, marné, marné. To už pak člověku chybí energie se angažovat, nerada to říkám, ale kdybych se do toho měla pořád pokládat, vyhořím. Takto vynaložená energie se nevrací, pak by nezbylo na pacienty, kteří by z mého nasazení a motivace profitovali.

A překvapil vás někdo, kdo se zdál ‚marnej‘?
Nejnověji jeden pán, skoro šedesátiletý, že chce předepsat viagru. Já na to: „Jste obézní a máte hypertenzi, vysoký cholesterol, musíme udělat vyšetření, protože kvůli srdci by to mohl být problém.“ On měl docela smysl pro humor a vylezlo z něj, že si ‚ho‘ neviděl už několik let. Ale nepřišel kvůli obezitě, chtěl viagru, protože měl mladou přítelkyni… Tak ke mně začal docházet na různá vyšetření, aby získal vytoužený recept. Pak jednou přišel, už jsem mu ten recept chtěla dát, ale vylezlo z něj, že má dole první kila, že změnil jídelníček a že by možná chtěl udělat něco s tou obezitou. Po půl roce jsme se dostali k bariatrii, zhubnul čtyřicet kilo, přítelkyni si udržel a viagru nepotřebuje. Začal jezdit na kole, protože ho nějaké konečně uneslo. A nedávno prodělal abdominoplastiku, takže už na objevení svého přirození nepotřebuje soustavu zrcadel. Tyhle příběhy naštěstí fungují proti tomu zmaru.

Umírají vaši pacienti?
Umírají. Docela dost. Kolikrát se nedožili plánované operace. Jedna známá mi dovezla na kolečkovém křesle svého manžela, pětatřicetiletého! Otce dvou dětí. Už nemohl chodit, neměl sílu to řešit. Nakonec se rozhodl, že s tím začne. Měl naplánovaný bypass žaludku, což je větší operace, kdy se odejme část žaludku a část střeva a tyto kratší konce se spojí, ale umřel 14 dní před termínem operace. Na infarkt. Bohužel, hodně klientů se rozhodne pozdě. Buď se operace nedožije, nebo je jejich tělo v takovém marasmu, že se operaci bojíme provést, protože by to bylo přímé riziko. To ale mluvíme o obe­zitě kolem dvou set kilo.

Já pořád přemýšlím, jak se to stane, že to nechá člověk dojít tak daleko.
Taky o tom hodně přemýšlím… Nejspíš to ten člověk vzdá. Hýbat se může i třísetkilový člověk, třeba na lůžku, ale může tak začít. Ti lidé to vzdají, odepíšou sami sebe. A jsou to kolikrát inteligentní, vzdělaní lidé, i když statisticky jsou na tom co do obezity hůř ti méně vzdělaní a ti chudší.

Čím to je? Stravováním?
Je to trochu dané sociálním a pracovním prostředím, které ‚nenutí‘ člověka dobře vypadat. A samozřejmě nízkopříjmová skupina nakupuje to nejlevnější, což nebývají kvalitní potraviny, nakupuje se spíš na kvantitu než kvalitu. Slýchám nářky, že nemají na to, aby si koupili zeleninu, ale to je nesmysl. Chce to jen trochu jinak poskládat ten nákupní vozík.

Přiznávám, že mě pořád šokuje složení některých vozíků v supermarketu. Ale ostatní může šokovat moje bedna sektu.
Ten má hodně bublin, takže je to vlastně vzduch, dietní! (směje se) Ale vážně. Představte si ten začarovaný kruh. Dítě se narodí v rodině, kde už podědí nějakou nevhodnou genetickou výbavu, a stravování jede přes párky, salámy a sladkosti a brambůrky… a než si může samo udělat pořádek v tom, jak chce vypadat a jak jíst, má sto kilo. Kombinace špatných genů a špatného vzoru je zakletá. Ty děti za to většinou nemůžou, rodiče, kteří sami ani neprojdou dveřmi, mi je přivedou: „Opravte mi ho.“ Tak začnu opatrně, že by měli začít jako rodina… oni odchází s tím, že teda jo, ale pak přijdou za pár měsíců, dítě možná něco zhubne, ale oni zase přiberou.

Vy jste ale doma měla kovářovy kobylky, přiznejte se.
U nás to bylo trochu jinak. Jak vím, že genetika je silná, snažila jsem se dělat všechno proto, abych to zvrátila, takže jsem doma strašně zdravě vařila, ryby, zelenina, nekupovala jsem dětem žádné sladké, to bylo skoro pod trestem smrti.

Možná jste to přehnala s tím zákazem, ne?
Zakázaný ovoce… Když jsem synovi prala bundu, našla jsem účtenku na deset tatranek. Když jsme to probírali, tvrdil, že je rozdal kámošům, ale já tak nějak v duchu moc dobře vím, že je snědl někde za rohem, aby ho nikdo neviděl. A to je úplně nejhorší… Syn se narodil čtyřkilový, bylo mi jasné, že hubeňour nebude, tak jsem mu předkládala příklady. Já sama sportuju, miluju ryby, bifteky a zeleninu. Myslela jsem, když jim to takhle budu jaksi servírovat, všechno bude dobré. Ale v dětství jim to nakonec stejně ujelo. Jakmile měli vlastní peníze, kapesné, opatřovali si to tajně, u dcery jsem našla bábovku v kufru pod postelí.

Myslíte, že je lepší kontrolovaný příděl?
Možná ano. Můj přístup byla nejspíš chyba. Ale je jim dneska 25 a 18, obézní ne­jsou, vždycky budou bojovat s nadváhou. Moje blbé geny převálcovaly tatínkovy ‚štíhlé‘ geny. Můj muž jí všechno, kdykoli, přidává si, večer otvírá bonboniéru… Já z toho šílím. On to prostě spálí.

S jakými největšími dietními šílenostmi jste se u klientů setkala?
To by vydalo na samostatnou knihu. Minulý týden mě dostala paní. Po bariatrických operacích má žaludek objem asi 150 ml, takže porce jídla by se měla vejít cca do kelímku od jogurtu, a to šestkrát denně. Ze začátku klientům doporučuju si to tímhle způsobem odměřovat, než se naučí objem odhadnout. Nadšená pacientka minulý týden přinesla jídelníček a měla tam napsáno: pondělí, svačina, dvě koblihy. „Myslíte ty koblihy s marmeládou uvnitř?“ „Jo!“ „Jste po operaci, tohle nemůžete přece sníst.“ „Vždyť jste říkala, že můžu cokoli, ale musí se mi to vejít do toho objemu.“ „To se vám tam nemohlo vejít, ta kobliha je větší než 150 mililitrů!“ „Já si říkala, že to je nadýchaný, že když to pěkně zmáčknu, tak se mi tam vejde. A“vešly se dvě!“ Prostě je tam narvala. Sádlo s moukou a cukrem. A snědla to lžičkou… Ale byla ráda, že zvítězila nad přírodou.

Ale zase se vám přiznala. Dr. House říkal: „Všichni lžou.“
Však taky lžou. Už na to máme vypracované koeficienty, kterými násobíme přiznanou spotřebu alkoholu, jídla, sladkostí a podobně. „Nebudu psát tři rohlíky k snídani, napíšu dva, bude to vypadat líp.“ Ale pak jsou typy, které si z toho nic nedělají, ještě se pochlubí. Jeden pacient mi měl popsat svůj včerejší jídelníček. Vidím ho, jako by tu seděl. Rozvalil se, pohladil se po pupku a říká: „Snídal jsem ovesnou kaši… A pak jsem si dal vánočku. Moje žena upekla, to nešlo odolat.“ Ptám se, kolik jí snědl. „Dva plátky.“ „Ok, to není tak strašný,“ povídám… A on: „Že jo, když ta vánočka zmizela, taky jsem říkal ženě, že to přece není tak hrozný.“ „Počkejte, jak zmizela? Vždyť jste říkal dva plátky!“ On tu vánočku vzal, rozřízl ji podélně, natřel margarínem a“snědl. Svačina!

Na naší schůzce jste si dala dezert a ape­rol. Musím říct, že jste si mě tím získala, na obezitoložku pěkné odpolední menu.
Miluju sladké a mám ráda víno, sekt. Jím standardně zdravě, racionálně, ale občas si dám dezert, dopřeju si skleničku, zvlášť po těžkém dnu. Ale jakmile skončíme povídání, běžím do expresky si zacvičit.

Váhu se vám daří i s dortíky udržet?
Hlídám se. Když to nějak vystřelí, nasadím zase razantnější omezení. Když člověk hubne, nesmí tohle dělat vůbec. Podle mě ani nefunguje takové to, nedám si dezert denně, jen obden. Jsou to spouštěče, je lepší si sladké v době hubnutí odříct, pak na něj trochu zapomenete…

Vy jste ale v jednom rozhovoru líčila, jak moc jste byla na sladkém závislá. Jak se vám to povedlo na něj na čas ‚zapo­menout‘ tak, abyste neprožívala muka?
Při hubnutí jsem nemohla ani chodit domů kolem cukrárny. Bažení mám dodnes. Na cukru je stejná závislost jako na alkoholu nebo na drogách, i když to není závislost fyzická. Člověku, co miluje sladké, se při magnetické rezonanci rozsvítí stejná centra jako alkoholikovi, když uvidí lahev. V první fázi se to musí utnout úplně, detox. První týden: katastrofa. Druhý: lepší, ale pořád katastrofa. Až tak čtvrtý týden si člověk začne zvykat.

V rozhovorech s vámi jsem ale četla, že sklenička vína nebo dvě nevadí.
Pokud nehubnete a máte vyvážený příjem a výdej energie, pak si jako žena můžete dvě tři deci vína denně klidně dát, určitě lepší než týden abstinovat a pak na jeden zátah vypít litr. Ale pokud chcete zhubnout, pak i ta sklenička vína může na 24 hodin metabolismus zablokovat, každý člověk to má totiž jinak, vaše tělo by možná tu skleničku hravě zvládlo a ještě by odbouralo i tuky, ale kdo ví. Tohle bohužel nevíme. Proto při hubnutí doporučuju co nejvíce dnů úplně bez alkoholu. Sklenička alkoholu je sice dobrá na srdce, ale jinak je alkohol prevít, bacha na něj.

close (Z)hubněte s Deníkem. Poradíme vám, jak na to. info Zdroj: Deník zoom_in Předplaťte si Deník.cz a získejte voucher
Vkročte do nového roku odhodlaně. K lepšímu životu vám pomůže i Deník v rámci svého seriálu Předsevzetí 2021. V tištěném Deníku naleznete každý den nový díl našeho hubnoucího seriálu, v on-line verzi a rozšířeném pojetí potom na Deník.cz v rámci seriálu Předsevzetí 2021. Digitální předplatitelé zde mohou číst články a sledovat všechna videa bez omezení a v plném znění. Pokud se chcete stát digitálním předplatitelem, klikněte ZDE. Všichni, kteří si v lednu zakoupí na tomto odkaze čtvrtletní, půlroční nebo roční předplatné Deník.cz, získají zdarma měsíční přístup na videoportál Kondice.cz.