S úsměvem říká, že za tu dobu nepočítal žáky, ale učitelů mu prošlo rukama několik desítek. Zorganizoval např. stovky školních koncertů a vystoupení, 27 přehlídek mládežnických orchestrů, organizuje oblíbené stříbrské promenádní koncerty. Společně s pedagogy výtvarného oboru pořádal deset výstav žáků ZUŠ v Senátu v Praze pod názvem U nás na západě. Založil Zlatíčka ze Stříbra.

Toužil jste být hudebníkem od dětství?

Budete se divit, ale já vůbec nepocházím z hudebnické rodiny. U nás nikdo na nic nehrál. Bydleli jsme ve Švihově, kde byla devítiletá základka, kam jsem samozřejmě chodil. A v ní se scházel ke zkouškám švihovský dechový orchestr. Mně se hrozně líbilo, jak tehdy hráli, a chtěl jsem to umět taky. Tak jsem se tam šel v devíti letech přihlásit.

Jaký nástroj jste si vybral?

Ale já si žádný nevybral. Volná byla jedině baskřídlovka, ber, nebo nech být. Ani jsem ji pořádně neviděl, ani si do ní nefoukl. Pokud jsem chtěl hrát, neměl jsem na výběr. Bafnul jsem nástroj a bylo rozhodnuto. K překvapení všech jsem to zkusil a ono to šlo. Rodiče mě tehdy hned podpořili. Nejdříve jsem měl nástroj zapůjčený ze školy, ale maminka s tatínkem se hrozně snažili, abych měl svůj vlastní, a nakonec ho sehnali. Což byl tehdy kumšt, protože v tu dobu šly do prodeje v Čechách jen dva kusy z celé produkce Amati Kraslice. Zbytek šel na vývoz.

Takže jste hrál v dechovém orchestru ve Švihově a co bylo dál?

Já jsem zároveň chodil do Lidové školy umění v Klatovech, takže jsem dojížděl na hodiny výuky i tam. Muzicírování mě opravdu bavilo, s orchestrem jsme jezdili na zájezdy, užili jsme spoustu legrace. Blížil se konec základky a já se rozmýšlel, co bude dál. Tatínek tehdy chodil sekat zahradu univerzitnímu profesorovi, hudebnímu akustikovi a kritikovi Antonínu Špeldovi. Tady mi to nedá a zmíním zajímavý paradox. Tento hudební génius byl zároveň i skvělým fyzikem a matematikem. A pan profesor mě slyšel hrávat, a když si tak s tatínkem jednou povídali, řekl mu, že jsem talent a že bych měl jít studovat konzervatoř do Plzně.

Tudíž jste vyrazil studovat baskřídlovku do Plzně?

Vůbec ne. V letech 1976 až 1982 jsem v Plzni studoval na konzervatoři hru na pozoun. I tady jsem měl obrovské štěstí na skvělé lidi. Vyučoval mě úžasný pozounista, profesor konzervatoře Vlastimil Eichler, který hrál v tu dobu také v orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Jeden čas jsme tam pak hrávali spolu.

A jak jste se tedy dostal do Stříbra?

Do Stříbra jsem přišel coby student pátého ročníku konzervatoře v roce 1980. Tehdy mi známý říkal, že zde shánějí učitele, tak jsem se přihlásil, byl přijat a začal jsem učit na půl úvazku. Přišla vojna, učení jsem musel přerušit, ale po vojně jsem se vrátil. V tu dobu jsme společně se zdejším skvělým učitelem Milošem Matějkou převzali dechový orchestr, se kterým jsme potom hodně vystupovali. V roce 1988 jsem dostal nabídku dělat ředitele a já ji přijal. V roce 1991 jsem přijal na místo učitele skvělého muzikanta Antonína Bulku, se kterým jsme natočili šest školních CD. Dovolím si pochlubit se, že jsme spolu napsali pro Český rozhlas Plzeň asi třicet písniček, ve kterých jsem nehrál, ale napsal jsem k nim text.

I díky vašemu vedení je stříbrská ZUŠ vyhlášená svými promenádními koncerty, obrázky dětí obdivují nejen v Senátu, ale i v různých zemích světa.

Ano, mám štěstí na skvělé kolegy pedagogy, zapálené pro věc, a to i přesto, že někteří dojíždějí do Stříbra z Plzně nebo třeba Dobřan, máme jednu mladou kolegyni z Havířova. Daří se nám připravovat krásné akce. Oblíbené jsou i absolventské koncerty, hrajeme na vernisážích nejrůznějších výstav, sami pořádáme výstavy, účastníme se nejrůznějších soutěží. A musím podotknout, že nejsme bezúspěšní.

Jak je to se zájmem dnešních mladých lidí?

Zájem je neustálý, což mě těší. Mezi mladými lidmi je spousta vynikajících hudebníků. Každým rokem se nám hlásí nové a nové děti. V průběhu prvního stupně se vždy vykrystalizuje zdravé jádro, to pak zůstává. Mnozí absolvují celých 11 let výuky základního studia a spolupracují dál i po ukončení školy například v klarinetovém souboru. Podobně je tomu i u dětí výtvarného oboru, kdo to nevzdá na začátku, většinou setrvá a bývá tvůrcem nádherných věcí. Dnešní doba nabízí úplně jiné možnosti, než jsem měl třeba ve svých začátcích já. Dneska už je neomezená dostupnost nástrojů, moderní technologie, díky internetu je možná výměna a získávání nových zkušeností. I toho je v uměleckých oborech třeba. Samozřejmě se v průběhu školního roku čas od času setkáváme s takovou tou dětskou rebélií. Nicméně já to přikládám spíš tomu, že ve své nevědomosti spíše děti předvádějí to, co nám ukazuje společenský vývoj. Dnešní doba je zaměřená na výkony, troufnu si tvrdit, že v posledních letech nastal doslova hon za výkony, ať už to lidi baví, nebo ne. Já se snažím jít obrácenou cestou, zaměřit se nejdříve na lidi. Snažíme se s kolegy žáky namotivovat, aby pak sami chtěli podávat co nejlepší výkony. Myslím, že by se mnou kolegové souhlasili, že se nám to daří.

Práce máte evidentně dost, máte také čas na další koníčky či aktivity?

Moje práce je můj koníček. Celé roky. Neřeším pracovní dobu. Práce mi pomohla překlenout těžké období, kdy mi na zákeřnou nemoc zemřela manželka. Navíc jsem členem mnoha organizací a skupin, kde se snažím být také stále aktivní. Jsem předseda obou farních rad Římskokatolických farností ve Stříbře a v Kladrubech, předseda Krajské umělecké rady žesťových nástrojů Plzeňského kraje, aktivně pracuji ve Společnosti pro církevní právo v Praze. Píši texty, libreta a verše. Naučil jsem se využívat moderní techniku, což mi ušetří velkou spoustu času. A ten pak věnuji výletům s přítelkyní, ve které mám velkou oporu.