Na svůj věk čilá a aktivní paní stále bydlí na Slovanech ve svém bytě. „Do osmdesáti let jsem cvičila v Sokolu a po devadesátce jsem ještě pracovala na zahrádce,“ vzpomínala jubilantka.

A hýbat se snaží i nadále, i když o holích. „Samozřejmě už to není takové jako dřív, ale co víc bych mohla chtít. Když to jde, chodím se projít aspoň kolem domu. Vždyť za tu dobu, co jsem musela být doma kvůli koronaviru, si tělo odvyklo a pak to chvíli trvalo, než jsem se zase rozchodila,“ řekla žena, která si období restrikcí zpestřovala také šitím roušek pro své okolí.

„Kolikrát jsem si pak vyšla na chodbu, abych jen neseděla doma, a sousedi se hned ptali, jestli něco nepotřebuji. Ale já se opravdu potřebovala pouze alespoň trochu hýbat,“ pokračovala Marie Bulová, která vychovala dvě dcery a těší se ze čtyř vnoučat, pěti pravnoučat a jedné prapravnučky.

A i když zůstane doma, rozhodně nezahálí. „Křížovky, to je můj život. Také ráda čtu a v televizi koukám na ZAK a Plzeň v kostce,“ popisovala svůj denní program.

V Plzni dlouho bydlela na Karlově a v 60. letech se přestěhovala na Slovany. Nejprve do Nepomucké ulice, ale později byt vyměnila za menší, kde žije dosud.

Za druhé světové války přečkala i přes dva roky trvající totální nasazení. „Pak jsem byla dlouho doma s dětmi a přitom jsem si něco přivydělala šitím. Nakonec jsem osmnáct let pracovala jako brusička ve Škodovce,“ bilancovala oslavenkyně.

Na svůj odchod do důchodu vzpomněla i nad přáním kolegů, kde se podepsala celá dílna. „Ráda na to vzpomínám, bylo to krásné období. S nikým z dílny jsem neměla žádný problém,“ vzpomínala paní Bulová.

Sama oslavenkyně se podílela také na přípravě pohoštění pro pondělní oslavu, kdy jí přišli poblahopřát zástupci druhého městského obvodu. „Maminka stále dokáže upéct, někdy je to až zvláštní, že si odnáším já sladké od ní,“ uvedla obdivně jedna z dcer.