Svézt se kamionem, který dakarskou rallye dojel jako nejlepší český vůz, tedy na sedmém místě, to se jen tak někomu nepoštěstí.

S odpovědí proto neváhám a vydávám se do severoplzeňských Nadryb, kde zelený závodní speciál na pár únorových dní zakotvil u bratří Kiliánových, tedy dvou třetin Czech Dakar Teamu. Kamion budí respekt ještě před nasednutím. Vždyť jen pneumatika má průměr víc než metr a při otevřených dveřích můžu obdivovat leda sedadlo zespodu.

„Nasedat!“ zavelí David a já řeším první problém. Jak se dostat do kabiny. „Schůdky by nebyly?“ ptám se s úsměvem. Nebyly, při závodu by překážely a byla by to jen zbytečná zátěž navíc. Zkouším to tedy podle pokynů – šlápnout na kolo, chytit se výztuže, přehodit nohu, neušpinit se (moc) a vyhoupnout se do sedla. Na druhý pokus to vyšlo a já spokojeně sedím v kabině.

No, spokojeně… Sedadlo je poměrně úzké a přemýšlím, jestli mě z něj ještě někdo vysvobodí. Sedím na místě navigátora, tedy Reného, a to také není žádný drobeček. Takže snad ano. Místa na nohy je tu pomálu, nade mnou a vedle mě jsou trubky rámu, který kabinu auta vyztužuje, a přede mnou bliká několik přístrojů. Nerozumím ani jednomu, takže jen slibuji, že nic nebudu mačkat.

Je libo koktejl?

Rozjíždíme se a já jsem v klidu. Zatím. Přestože jedeme relativně pomalu, chytám se madla přede mnou. Pro jistotu. David mně a druhému zájemci několikrát předvádí, jak rychle dokáže Tatra 815 4x4 s výkonem zhruba 950 koní zabrzdit. Slyšet už není nic, v kabině řve jen motor.

To už ale sjíždíme na pole a kamion se rozjíždí rychleji. Hází to mnou ze strany na stranu, nahoru dolů i dopředu dozadu. A chvílemi všemi směry zároveň. Neodvažuji se ani otevřít pusu, abych si nepřekousla jazyk. A jen v ten moment lituji, že nemám další ruku, abych se mohla chytit ještě pevněji. Chvíli mám dokonce dojem, že vypadnu z otevřeného okna, pak mi ale dojde, že by to technicky zřejmě ani nešlo.

Kdyby se mě někdo zeptal, k čemu jízdu přirovnat, řekla bych, že je to jako vzít krabičku se sedačkou, do ní připoutat člověka a pořádně zatřást – asi jako při přípravě nějakého dobrého koktejlu.

Cesta do Brna? Ne!

Na poli se dvakrát otočíme (ne přes střechu!) a vracíme se zpátky. „Pole je hodně promrzlé, dost to klouzalo,“ podotkl suše David, který jel v závodě coby palubní mechanik a druhý řidič. Já mezitím s většími obtížemi vylézám a seskakuji dolů. Nohy mě téměř neunesou, jak se třesou. Navíc mám pocit, že pokud jsem měla předtím vnitřnosti hezky rozložené po celé dutině břišní, teď jsou všechny u žaludku nebo ještě níž.

„Jak v tomhle můžete ujet tisíce kilometrů?“ ptám se Reného. „Si zvyknete,“ směje se starší z bratrů a ujišťuje mě, že tohle byl jen slabý odvar. Podle Davida jsme totiž jeli jen asi osmdesátkou, zatímco při závodě sviští kamiony sto padesátkou. Jen mě těší, že nejsem sama, kdo je jízdou překvapen. Každý, kdo po pár minutách vylézá z kabiny, má na tváři lehce ztuhlý úsměv. „Trochu jsem se bál,“ přiznal malý Kuba Jaroš, který se svezl po mně. „A jet v tom do Brna? Ani náhodou!“ dodal.

Teď byste zelený speciál hledali na Plzeňsku marně, už je totiž v dílně na Bruntálsku, odkud pochází řidič Martin Kolomý. „Tam ho rozeberou do posledního šroubku, nezbude z něj takřka nic,“ doplňuje René. Pokud se tým vydá i na příští ročník nejnáročnější vytrvalostní rallye, dostane Tatra minimálně nové brzdy a převodovku, zbytek zůstane původní.